V sérii věnované fotografům z celého světa zachytil i Ivana Pinkavu a Jana Saudka. Jeho pohled na naše tvůrce je v mnohém jiný a neotřelý. Snad i proto, že se nesnaží ulpívat na povrchu věcí a dějů, ale hledá charakter tvorby jednotlivých autorů a také jejich duši.
Kdy jste začal fotografovat?
Na své první cestě do Asie. Vypravil jsem se tam poté, co jsem dokončil střední školu. Právě na tomto osmnáctiměsíčním výletě jsem si koupil svou první zrcadlovku.
Co vás k fotografování v exotických zemích vedlo?
Velmi mě fascinovalo, že jsem každý den viděl tolik krásných nových tváří. Používání fotoaparátu bylo pro mě cestou, jak s lidmi komunikovat navzdory jazykovým bariérám.
Máte k asijským zemím, které jste navštívil, zvláštní vztah?
V Asii jsem se vždy cítil doma. Je úžasné si uvědomit, jaký zde mají lidé vztah ke svým bohům. Náboženství je tak nedílnou, velmi viditelnou součástí každodenního života.
Ovlivnilo vás náboženství i při tvorbě série Duše, v níž jste zachytil indické jogíny?
Tento cyklus jsem pořídil v Indii. Duchovní síla mnoha Indů je evidentní, když se jim zadíváte do očí. Na nápad vyfotografovat sérii snímků indických jogínů jsem přišel, když jsem se věnoval meditaci v Brahmově duchovním centru v Indii. Jakmile jsem do centra přijel, okamžitě jsem pocítil duševní sílu a čistotu jogínů, kteří tam žili.
Můj fotografický cyklus je vlastně pokusem zachytit obraz jejich duší. Zvolil jsem proto velmi jednoduchou estetiku fotografií. Černobílým provedením a jednobarevným pozadím i oblečením modelů jsem potlačil všechny vedlejší rušivé prvky.
Po návratu z Asie jste se rozhodl, že se budete věnovat fotografii a nastoupil jste na pražskou FAMU. Proč jste studoval právě v Česku?
Velmi mě zajímaly dějiny české fotografie – zejména inscenovaná fotografie a divadelní přístup.
Jak jste se vůbec o české fotografii dozvěděl? Z knih, od fotografů?
Několikrát jsem navštívil Prahu jako turista. Při žádné z těchto cest jsem si nenechal ujít nějakou fotografickou výstavu. Jednou to byl Jan Saudek, podruhé Josef Sudek. Tito dva fotografové vlastně způsobili, že jsem se rozhodl pro studium v Praze. O ostatní české fotografy jsem se začal zajímat až poté, co jsem byl nadšen prací těchto dvou.
Takže jste se rozhodl pro studium na FAMU jen proto, že vás okouzlili Saudek se Sudkem?
Důvodů bylo více. Dalším popudem bylo to, že Dánsko nenabízí akademické fotografické vzdělání.
To mě překvapuje. Na této situaci se nic nezměnilo?
V Kodani sice nyní můžete studovat fotografii, ale kodaňskou školu nelze s pražskou FAMU srovnávat. Proto většina Dánů, kteří se chtějí profesionálně věnovat fotografii, odchází za studiem do Británie nebo do Spojených států. Ale i Praha patří k mým oblíbeným destinacím.
Kteří pedagogové v době vašich pražských studií na FAMU učili a kdo z nich na vás nejvíce zapůsobil?
Za mých studií tam učili Zdeněk Primus, Miroslav Vojtěchovský, Zdeněk Kirchner a Vladimír Birgus. Nejblíže jsem měl ke Zdeňku Primusovi. Obdivoval jsem na něm, že rozuměl české fotografii a zároveň důkladně znal mezinárodní umělecký svět.
Jak byste srovnal českou a dánskou fotografii?
Česká fotografie má dlouholetou tradici, a kdybych sepsal všechna jména velkých českých fotografických mistrů, vznikl by poměrně dlouhý seznam. Na druhou stranu Dánsko ve skutečnosti žádnou národní fotografickou historii nemá. Výsledkem toho je, že neexistuje dánský styl. Podle mého názoru máte štěstí v tom, že Česko si tento vlastní fotografický styl vytvořilo.
Opět mě překvapujete. Mám naopak pocit, že hlavně dánskému dokumentu se v poslední době celkem daří. Právě z této nové vlny žurnalistů a dokumentaristů bývá každoročně minimálně jeden oceněn na World Press Photu.
To máte pravdu. Nová generace dánských dokumentárních fotografů je hodně úspěšná. Tuto situaci ovlivnily podmínky, ve kterých pracují. Shodou okolností se v hlavních dánských denících sešlo pár osvícených vydavatelů. Těm se podařilo přitáhnout do svých periodik fotografické talenty, kterým poskytli dostatek času a umělecké svobody. Tyto dva faktory jsou potřebné k tomu, abyste fotografovali silné příběhy, což se mladým dánským talentům daří.
Jak jste přišel na nápad fotit cyklus Pózující fotografové?
Vždy jsem se zajímal o umělce, kteří se zabývali fotografií. Proto pro mě bylo celkem přirozené vytvořit jejich portréty. Navíc jsem je fotografoval jejich vlastním stylem, což byl z mé strany svým způsobem hold jejich práci.
max. velikost
Ivan Pinkava se svým modelem Hadrim
Vybíral jste si fotografy podle nějakého klíče?
Pracoval jsem jen s těmi umělci, kteří fotografují lidi. Kromě toho jsem si vybíral fotografy, které určuje charakteristický styl. Celá série nakonec čítá portréty desítek fotografů, jež jsem pořídil ve čtrnácti různých zemích.
Odmítl někdo z oslovených fotografů spolupráci? Stalo se vám někdy, že by nebyl spokojen s výsledkem?
Pár fotografů mé pozvání k účasti v projektu odmítlo. Avšak nemyslím si, že by někdo z těch, co přijali, nebyl s výslednou prací spokojen.
Do tohoto cyklu patří také vaše fotografie Jana Saudka a Ivana Pinkavy. Proč jste se rozhodl pro spolupráci právě s těmito českými fotografy?
Myslím, že to jsou dvě nejvýraznější osobnosti v české fotografii. Oba dva fotografy obdivuji, protože na svých snímcích již po tolik let rozvíjejí vlastní silnou myšlenku.
Jak byste popsal spolupráci s Janem Saudkem?
Jako výlet do surrealistického světa. Nejdříve jsem strávil šest měsíců tím, že jsem se snažil získat přístup do jeho studia. Nedokážu slovy popsat pocity, které jsem měl, když jsem se tam nakonec dostal. Bylo to skvělé. Saudkův ateliér mi připadal jako podivný sen s nahými ženami a velkým psem. Dívat se na „Saudkův obraz“ skrz svůj objektiv, to byla pro mě bomba. Navíc nezapomeňte, že mně tenkrát bylo 24 a jemu 59. Takové setkání je památná zkušenost, která se nezapomíná.
A jak na vás zapůsobil Ivan Pinkava?
Práce s Pinkavou mě naučila mnoho o portrétování. Než jsme vůbec začali, sešli jsme se dvakrát v jeho studiu. O snímku jsme předem hodně mluvili a vše si velmi dobře naplánovali. Samotné focení pak bylo tiché, připomínalo meditaci. Portrét Ivana s jeho modelem považuji za nejsilnější z celé série.
Další postavou z Pózujících fotografů je Anton Corbijn. Prý se rozhodl pro fotografickou kariéru, protože chtěl proniknout do světa hudebních hvězd. Jak to bylo s vámi?
Fotografoval jsem různé umělce. Snímky muzikantů jsem začal dělat proto, že mám rád rockovou hudbu. A práce s muzikanty mi vlastně umožňuje trávit většinu času na cestě.
Chtěl byste být s Corbijnem srovnáván?
Problém takového srovnání je v tom, že já jsem teprve na začátku kariéry. Antonu Corbijnovi se již podařilo vytvořit několik zásadních fotografických cyklů. Už vlastně nepotřebuje dokazovat, že je výborným fotografem. To už dnes každý ví.
Chtěl byste se soustředit více na hudební fotografii a dělat snímky těch nejslavnějších hvězd, nebo byste byl raději fotografem širšího spektra námětů?
Rozhodně budu pokračovat ve fotografování muzikantů. Začínám mít velmi dobrý přístup k některým vynikajícím umělcům, díky čemuž je pro mě tato oblast stále zajímavější. Na druhou stranu doufám, že budu pokračovat v projektu Duše a že se mi brzy podaří publikovat knihu s tímto námětem.
Je nějaký cyklus, kterého si vážíte více než těch ostatních?
Jsem velmi šťastný, že se mi podařilo nafotografovat právě sérii Duše. Na tu jsem opravdu výjimečně pyšný. Také jsem rád, že jsem nedávno publikoval svou první knihu Beat city, která obsahuje fotografie za posledních osm let. Jsou to převážně snímky s hudebními náměty, ale zařadil jsem do ní i několik fotografií ze svých cest.
max. velikostAnton Corbijn se svojí modelkou Helenou Christensen
Søren Solkær Starbird
Fotograf Søren Solkær Starbird se narodil roku 1969 v Dánsku. Koncem 80. let začal na svých cestách fotografovat. Důležitým mezníkem na jeho cestě k profesionální fotografii bylo studium na pražské FAMU v letech 1993–1995. Rok po získání bakalářského titulu na FAMU si založil v Kodani vlastní studio, ve kterém fotografuje dodnes. Pracuje pro řadu dánských i mezinárodních nahrávacích společností. Za zakázkami často cestuje, převážně do Londýna, New Yorku či do Los Angeles.
Søren Solkær Starbird používá fotoaparát Canon 1Ds se zoomem Canon EF 24–70 mm F2,8 a pevným sklem Canon EF 100 mm F2,0. Pracuje na počítači Apple G5 Dual a na cestách na notebooku Apple PowerBook G4.
Starbirdovy snímky si můžete prohlédnout na jeho webových stránkách www.starbird.dk. Loni vydanou knihu Beat city lze objednat na adrese www.vibrashop.com. Pravidelní návštěvníci bratislavského Měsíce fotografie si možná vzpomenou na Starbirdův cyklus se snímky jogínů, který byl na tomto fotografickém festivalu prezentován v roce 2004.
Původní článek byl otištěn v DIGIfotu 2/2006. Chybějí-li vám starší čísla časopisu DIGIfoto, kontaktujte oddělení distribuce e-mailem: predplatne@cpress.cz nebo telefonicky na bezplatné lince 800 11 55 88.
