Sledovat kulturu toho, jak nakládáme s mrtvými je nesmírně zajímavé a poučné, nikoli kvůli nim samotným, ale především proto, že nám ukazuje, jak k vlastní smrti a bytí ve světě přistupujeme sami
Hannah Arendtová upozorňuje na skutečnost, že smrt je individuální záležitost. Umíráme každý zvlášť, osobně. Součástí lidství, něčím nezadatelným a pevným, je právo na to zemřít jako individuum se jménem a příběhem svého života.
Jestliže Martin Heidegger říká, že ve smrti se teprve ukáže, jaký byl náš život, protože se uzavře jeho příběh, je to opětovné vztažení se ke smrti jako k bytostně individuálnímu prožitku. Nikdo druhý za nás nemůže zemřít, přechod z života do smrti je něčím, co spravedlivě potká posledního dělníka i krále.
Habsburský pohřební rituál (Vídeňský) je přitom nesmírně výmluvný. Do hrobky, kde odpočívá celá císařská rodina nesmí vkročit v rakvi císař či král, ale pouze člověk, se jménem, hříšník vztažený k transcendenci, nikoli k sociální struktuře. Třikráte se klepe na dveře hrobky a pohřebník se ptá, kdo vchází. S každým dalším zaklepáním, odkládá symbolicky pohřbívaný část své světskosti, toho, čím byl pro druhé, a dostává se blíže k sobě.
Arendtová pak uvádí hrůzný příklad s koncentračními tábory, které musely v nacistické ideologii plnit směrem ke smrti dva aspekty. Bylo třeba odstranit individuálnost smrti, jak ve smyslu osobního přechodu, tak také její sociální percepce – vraždy v plynové komoře jsou hromadné, anonymní, bez přípravy, bez jmen, bez nápisů na hrobech. Druhý bod byl způsob zabití – také ten nesmí být lidský. Bylo třeba najít, píše německá filosofka, způsob, kterým se zabíjí výhradně hmyz (štěnice), aby bylo zdůrazněno, že umírající nemají s lidmi nic společného.
Z cyklu Olšanské hřbitovy, foto: veteran05
Na druhé straně je možné se ptát, jaký život by člověk mohl chtít žít, kdyby měl perspektivu nesmrtelnosti. Ta může mít charakter nekonečného utrpení – tak jako u Joba, kde se objevuje až východisko čistého transcendentálního vztahu k Bohu, nebo nekonečné ztráty smyslu bytí, jisté „nekončící nudy“, kterou symbolizuje jiná biblická postava, totiž Kazatel.
Existence smrti, jako základní lidská jistota, je tedy něčím osvobozujícím, základním pilířem, něčím, k čemu je možné bytí ve světě v jeho časovosti individuálně vztáhnout. To jistě neznamená ztrátu rizika triumfalismu, tak jak to můžeme vidět u Gilgameše, ale dává možnost vztahovosti. Právě vztahovost, sumerského poloboha a Enkidua, je tím, co dá jeho životu větší smysl než stavba hradeb kolem Uruku.
Snímek Z cyklu Olšanské hřbitovy, jehož autorem je Veteran05 jistým způsobem rámuje reflexi toho, jak žijeme se svými hřbitovy. Zachycuje Krista, který ztratil kříž. Na první pohled to, co určuje výpověď o tom, co udělal a jaký byl ve světě. Dostal ale něco více – prostor k novému vztahu, roztaženou náruč, nový příběh.
Korozí kříž nezmizel, v hermeneutickém čtení bude vždy přítomen, ale otevírá nové perspektivy vztahovosti. Zůstalo jméno zvoucí k dialogu. Možná i ono postupné odložení atributu pobytu může být šancí otevírající nové prostory pro sebeuchopení a sebevnímání. Gratuluji autorovi a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.
Fotografie může být činností tvůrčí ve zpracování, v kompozici, v lovu míst, v příbězích. Rudych dlouhodobě ukazuje, že k focení s mimořádným „okem“ a schopností ho graficky interpretovat přidává také mimořádně citlivý pohled na svět, stejně jako na snímku bathing bluebird navajo girl, red moon.
bathing bluebird navajo girl, red moon, foto: rudych
...rouzi... nabízí pohled na zasněžené pláně, hru s tím, co znamená minimalismus, s cestou k základním symbolům či výrazovým prostředkům, které může snímek zachytit. Fotografie nese název ….
Když už jsme byli u plynových komor, nelze vynechat monumentálně krásný a současně aktuálně i dějinně drásavý pomník v Berlíně od Sysho.
..., foto: sysho