Jestliže má fotografovaná scéna větší dynamický rozsah, než jaký zvládne váš fotoaparát, musíte si vybrat, zda obětujete kresbu ve světlech, nebo ve stínech. Nebo si zkusíte poradit navýšením dynamického rozsahu fotoaparátu, technikou zvanou HDR fotografie.
Digitální fotografie je báječná věc, ale kromě známých a zřejmých výhod oproti fotografii na filmový materiál má také svoje nevýhody. Jednou z nejméně příjemných vlastností všech digitálních CCD či nyní u zrcadlovek častěji CMOS snímačů je omezený dynamický rozsah zaznamenaných úrovní jasu. V praxi se tento nedostatek projevuje známými a nepěkně vypadajícími přepaly, tj. místy bez jakékoli kresby ve výsledné fotografii. Nejhorší je situace u kompaktních fotoaparátů s malým snímačem. Zrcadlovky s většími senzory i ve velikosti kinofilmu 24 × 36 mm (tzv. fullframové snímače) jsou již na tom podstatně lépe, ale filmovým materiálům se v oblasti světel rovnat nemohou.
max. velikost
Nejen z toho důvodu vzniklo několik způsobů, jak tento nedostatek vyřešit. Tyto techniky jsou známé pod zkratkou HDR (High Dynamic Range, tedy vysoký dynamický rozsah). Princip je vlastně zcela jednoduchý: sloučení více fotografií (většinou stačí dvě až tři) s různou expozicí do jednoho výsledného snímku. Zaznamenaný rozsah jasů tak není nijak omezen a lehce překoná dynamiku osmi clonových čísel i nejlepšího fullframového snímače. Z toho ovšem vyplývá hned několik základních omezení: touto technikou není možné fotografovat jakékoli pohybující se objekty, je třeba fotit z pevného stativu, aby snímky pasovaly přesně jeden na druhý, výsledná ostrost je navíc vždy nižší než u zdrojových fotografií a nakonec vítr a vůbec vše, co se hýbe, je největší nepřítel HDR fotografií.
Slunce a jiné světelné zdroje v záběruJak již bylo řečeno, HDR fotografie je svým způsobem experiment, který umožňuje zachytit obrovské tonální rozpětí scény. Lidské oko je na tom s dynamikou o hodně lépe než dostupná technika, uvádí se rozsah téměř 24 expozičních stupňů (clon). S HDR tedy máte šanci přiblížit se více možnostem vnímání oka, nebo je dalece překonat. Působivé jsou zvláště fotografie se sluncem přímo v záběru. Sami víte, že když se budete očima dívat do slunce, hůř se vám bude rozeznávat, co je v popředí. Ještě horší to bude třeba při noční jízdě autem, když vám do očí posvítí dálková světla, to už neuvidíte skoro nic, protože oči jsou zcela oslněné. Přitom pro HDR zobrazit slunce na obloze společně s krajinou a tmavým popředím ve stínu není žádný problém. Vše bude krásně vidět. Jedná o jasové rozpětí zhruba deseti clon, spíše ještě méně. V případě zmiňované noční jízdy už by to byl větší oříšek, ale stále je možné vyfotit rozsvícené reflektory společně se stojícím autem i noční krajinou, osvětlenou jen zbytkovým světlem. To už oko opravdu nezvládne. 
max. velikost
Ruční složení HDR fotografie ze čtyř dílčích snímků.
|
Vzhled výsledných HDR
Technika HDR je do jisté míry experiment a záleží pouze na vás, jak ji využijete. Určitě jste již sami viděli hodně špatných fotografií, které jsou touto technikou negativně poznamenány. Výsledné snímky, často krajina nebo večerní scény, vypadají jako dětské omalovánky – jsou to jen plochy barvy bez nějaké výraznější tonality. Ovšem technika HDR fotografií nebyla založena za tímto účelem a osobně bych těžko takovou „fotografii“ omluvil nějakým výtvarným záměrem. Omlouvat špatné výsledky, vlastní neznalost či neschopnost výtvarným záměrem je ostatně dost rozšířený nešvar většiny těch, co nezvládají dobře řemeslo. Jsem zastáncem toho, nejprve zvládnout techniku a poté se pustit do experimentů. Můžete si pak vybrat, zda budete chtít HDR přiznat, v případě jasného výtvarného záměru, nebo s její pomocí obejít technická omezení digitální fotografie.
Pro profesionála, který se fotografií živí, je samozřejmě mnohem častější druhá možnost. Tedy udělat bez omezení technicky a vlastně i výtvarně lepší fotografii. Cesta je to trnitější a obtížnější, ale výsledkem bude přirozeně vypadajících fotografie, kde použití speciální techniky HDR odhalí jen věci znalý pozorovatel nebo odborník. Pochopitelně vám ale nikdo nezakazuje využívat techniky HDR fotografií k experimentům.
Výběr motivů pro HDRTechnika HDR fotografií umožňuje pořídit dříve „nefotitelné“ scény. Z počátku je často těžké si vůbec představit, jak bude výsledný snímek vypadat. K tomu se člověk dopracuje až po nějaké zkušenosti. Také při vyhledávání vhodných námětů musíte změnit své dosavadní zvyklosti. Se znalostí technik HDR budete zcela záměrně vyhledávat motivy s extrémním rozsahem jasů a nebude pro vás problém udělat perfektní noční nebo večerní fotografie s prokreslenými světly i stíny. Rovněž dokonalé zobrazení dramatické oblačnosti i přímo se sluncem v záběru už není nemožné. HDR fotografie dobře uplatníte i při focení různých interiérů a architektury, kdy často rozsah jasů překračuje možnosti fotoaparátů. Nebojte se experimentovat a zapomeňte na hranice, které vás doposud omezovaly. |
Vlastní fotografování
Jestliže se na scéně nevyskytuje extrémní rozsah jasů, lze s výhodou použít i expoziční bracketing, který vám většinou umožní nastavit pro tři expozice rozsah čtyř až šesti expozičních kroků. Před „ostrým“ fotografováním si změřte nejkratší a nejdelší expozici na scéně a nejlépe si ještě udělejte zkušební snímky, abyste viděli, zda zůstane zachována kresba ve světlech. Na to je třeba dávat velký pozor, a pokud si nejste jisti, raději udělejte další kratší expozici. Ztracenou kresbu ve světlech už nijak nevrátíte.
Použijete-li expoziční bracketing, nemusíte se aparátu dotýkat a také dílčí fotografie můžete udělat rychle po sobě, což může být v mnoha případech velmi užitečné. Zároveň je to dobrý způsob, jak vyzrát nad větrem. I za větrného dne se totiž občas vyskytují klidné pauzy, kdy se vítr téměř zklidní, tráva a listy v popředí se nehýbou. To trvá často jen pár sekund, ale s expozičním bracektingem a sériovým snímáním tří až pěti snímků za sekundu u amatérských či poloprofesionálních zrcadlovek je tento okamžik možné zachytit.
Je-li rozsah jasů extrémní, pak se na přípravě dílčích snímků vlastně nic nemění, pouze již nemůžete použít expoziční bracketing, a expoziční časy tak musíte nastavit ručně. To ale znamená, že se musíte rukama dotýkat aparátu. Opět ani s fotoaparátem, ani se stativem při tom nesmíte pohnout. Proto je velmi důležitý pevný stativ i dobré aretace na nohách a hlavě stativu.
Použití stativu pro HDRK dosažení dobrých výsledků se vyplatí zapamatovat si pár doporučení. Stativ musí být pevný, nerozviklaný a aretace na hlavě musí dobře držet. Pro postavení stativu vyberte pokud možno tvrdší a stabilnější povrch. Situace je stejná, jako kdybyste chtěli snímat s dlouhou expozicí, kdy se stative nesmí pohnout. V opačném případě byste dílčí snímky mnohem obtížněji skládali na sebe a vždy s horším výsledkem. Pokud musíte stativ postavit třeba do měkkého oraniska nebo na podmáčenou louku či snad do sněhu, použijte malou fintu. Po vysunutí noh stativu je neroztáhnete úplně na doraz, postavíte stativ a začnete lehce dusat podklad pod každou nohou. Stativ se více či méně zanoří do podkladu a je pak mnohem stabilnější. Stejný postup můžete použít třeba pro noční fotografii. HDR na cestách a bez stativuJestliže vyrazíte pěšky na nějakou delší cestu na celý den, často stativ zůstane odpočívat doma nebo v autě, případně jste ani nepočítali s tím, že byste jej mohli potřebovat. Případně stativ kvůli rychle se měnící scéně nestihnete připravit. Ve všech takových případech můžete použít už popsanou metodu pseudo HDR, ale určitě uděláte lépe, když opět s pomocí expozičního bracketingu vyfotíte alespoň tři snímky odstupňované po dvou až třech expozičních stupních. Pokud má objektiv či aparát optickou stabilizaci, tak ji zapněte a zase jako v předešlých případech nastavte nejrychlejší možné sériové snímání. Zde je ovšem nutné dát pozor, aby nejdelší expoziční čas ze série nebyl delší než ten, jaký ještě bezpečně udržíte z ruky. Z toho důvodu zde také zapínáte stabilizaci. Složení takto získaných fotografií do jedné HDR fotky je pak mnohem obtížnější, protože nelze použít ruční skládání. Speciální software si s tímto případem ale dokáže poradit. Výsledek bude vždy horší a pracnější než ze stativu, nicméně v případě unikátních záběrů, které by jinak vůbec nešly pořídit, to nejeden fotograf oželí. 
max. velikost
Komplikované složení HDR focené z ruky.
|
Možné problémy s aparátem
Dílčí snímky musíte fotografovat všechny se stejnou clonou a měnit pouze expoziční čas. Clona má vliv na hloubku ostrosti a kdybyste ji měnili, znamenalo by to problémy. Další záludnosti vám může připravit i jinak důvěrně známý fotoaparát. Především je zcela nezbytné po zaostření vypnout automatické ostření. Autofokus při každém namáčknutí spouště mírně pohne s optikou objektivu, což není žádoucí. Určitou potíží mohou být objektivy, u kterých jde příliš lehce pohybovat prstencem zoomu. Je jasné že pokud se jen sebeméně pohne se zoomem, už prakticky není možno fotku použít pro složení HDR.
Při vlastním focení se vyplatí vůbec se nedotýkat přístroje rukou a použít dálkovou spoušť nejlépe s předsklopením zrcátka, a jestliže má objektiv systém optické stabilizace, rozhodně jej musíte vypnout. Při zapnuté stabilizaci opět dochází k malým změnám polohy optických členů objektivu a to by vedlo opět k nepřesnostem při spasování dílčích snímků.
Kolik fotek stačí?
U většiny HDR fotografií vystačíte se třemi snímky. Pouze v případě extrémního rozsahu jasů použijete pěti expozic a jen zcela výjimečně to může být více. Počet použitých expozic úzce souvisí s dynamickým rozsahem snímače použitého fotoaparátu. Je jasné, že tam, kde se snímačem fullframové zrcadlovky s velkou dynamikou vystačíte se dvěma expozicemi, už nedostanete tak dobrý výsledek s menším snímačem, který má obvykle i menší dynamiku. Větší počet snímků zaručuje sice obecně lepší výsledek, ale zpracování pak pochopitelně trvá znatelně déle. Osobně mám vyzkoušeno, že fullframové snímače zrcadlovek Canon zvládnou bez potíží odstupňování expozic po 2 až 3 EV. U menších snímačů bych doporučoval postupovat po 1–1,5 EV. Záleží to určitě na vyzkoušení vašeho aparátu a posouzení výsledků.
Světelný závoj a reflexyJedno má fotografická optika s okem společné: může být „oslněna“. Když vám slunce nebo v noci silný reflektor posvítí přímo do objektivu, uvidíte už i v hledáčku různé reflexy a také zmatnění, zmléčnění celé scény. Na výsledných fotografiích je to vidět ještě více, vzniká tzv. závoj a reflexy rozptylem a lomem světla na čočkách optické soustavy objektivu. Jeho velikost a vliv na snímek závisejí také na konstrukci a kvalitě objektivu. Obecně platí, že lepší výsledky dávají pevná ohniska s jednodušší optickou stavbou. Kvalitní zoomy ale také nemívají problémem. Při fotografování krajiny se sluncem v záběru je pomoc poměrně jednoduchá. Slunce odstíníte jeho zakrytím (většinou rukou nebo jinou pomůckou). To musíte provést u dílčích snímků pro HDR s delší expozicí. Například při fotografování oblohy se sluncem vyšla expozice 1/1 000 s na slunce, 1/250 s na mraky s oblohou, 1/60 s na krajinu a 1/15 s na tmavé popředí. Při posledních expozicích 1/60 s a 1/15 s zakryjete obraz slunce v hledáčku a exponujete. Výsledek bude výrazně lepší a navíc dlouhé expozice se sluncem v záběru mohou poškodit snímač aparátu. Trochu horší je situace při nočním fotografování s více zdroji světla, zde se pokuste odstínit alespoň ten nejsilnější zdroj.  
max. velikost | max. velikost
Bez zakrytí světelného zdroje se budete potýkat se světelnými odlesky
max. velikost
Zakrytí světelného zdroje
|
Pokračování 2 / 2
Software na HDR, formát snímku, pseudo HDR a jak si počínat při focení
Software na HDR
S úspěšným zvládnutím HDR techniky úzce souvisí zpracování RAW souborů, nejlépe byste měli generovat 16bitové snímky do formátu Tiff. Nezáleží na konvertoru, který použijete, ale tuto podmínku byste měli dodržet.
Pro skládání fotografií s různou expozicí se dá použít buďto specializovaný software, jako například mnou používaný Dynamic-Photo HDR, často zmiňovaný Photomatix nebo, pokud jej vlastníte, můžete použít přímo Adobe Photoshop, kde snímky můžete skládat ručně ve vrstvách. Speciální software je na použití poměrně jednoduchý, ale výsledek působí málokdy přirozeně a musí se většinou (i dost složitě) dodatečně upravovat.
Ruční skládání dílčích snímků konvertovaných z RAWu v Adobe Photoshopu je sice složitější, ale dává přirozenější výsledky s mnohem větší kontrolou nad celým procesem. Výhodou je i to, že takto lze zcela obejít ztrátu ostrosti vznikající při skládání dílčích snímků a z větší části i omezení týkající se pohybujících se objektů. Snímat dílčí fotky ale musímevždy ze stativu. Skládání HDR fotografie v Adobe Photoshopu je sice v principu jednoduché, jeho zvládnutí však vyžaduje určitou praxi a také trochu hlubší znalost programu. Nejčastěji se používá pro složení HDR fotografií ze dvou vstupních snímků. To bývá, v závislosti na motivu, i poměrně rychlé řešení, dokonce rychlejší a hlavně s lepším výsledkem než pomocí programů Photomatix či Dynamic-Photo HDR.
max. velikost | max. velikost
Rozdíly mezi ručním skládáním snímků ve Photoshopu a Dynamic-Photo HDR.
Druhá z fotografií ilustruje typické „omalovánky", které způsobuje nepovedené nastavení programu.
max. velikost | max. velikost
První snímek ukazuje již vyladěnou fotografii z Dynamic-Photo HDR po lokálních úpravách ve Photoshopu.
Druhý pak ukazuje chybné spasování jednotlivých dílčích fotografií na sebe.
Ve správném formátu
Většinou postupuji tak, že vygeneruji z RAWu dílčí fotografii s delší expozicí – pro stíny a střední tóny. Do ní vkládám jako vrstvu výběr části obrazu z druhého dílčího snímku s kratší expozicí pro oblasti světel, což je právě to, co na první fotografii chybí. Výběr provedu jednoduše nástrojem laso a prolnutím (podle rozlišení snímku a motivu) na 100–250 bodů pro plynulejší přechody. Naučit se však správně udělat výběr světel s přechodem do středních tónů vyžaduje experimentování a praxi.
Přechody ze světel do středních tónů nebo stínů lze pak lokálně upravovat nástrojem guma s nastaveným menším krytím, typicky 30%. Případně lze snížit krytí celé vrstvy na panelu vrstev. Toto je jen velmi hrubě popsaný postup ručního složení HDR fotografie. Pro většinu uživatelů bude jednodušší použít speciální program, kde ale výsledek skoro vždy vyžaduje lokální úpravy obrazu, což zpracování poměrně významně prodlužuje. Moje praxe ukázala, že ruční složení snímku ze dvou dílčích fotografií je velmi často rychlejší a výsledek vždy lepší.
Snímky složené z více než tří dílčích fotografií se už zase vyplatí skládat s pomocí speciálního softwaru a následně je lokálně upravit pro přirozenější vzhled. Ne vždy je to ovšem možné, problémy nastávají zvláště tehdy, fotíte-li přímo do slunce či jiného silného zdroje světla a musíte ho nějak zastínit. To se potom projeví jako stín na výsledném snímku a je skoro nemožné ho vyretušovat. Můžete sice retušovat dílčí snímky konvertované do 16bitového Tiff formátu, ale následné složení např. v programu Photomatix nepřináší dobré výsledky. Na výsledných složeninách se vyskytuje mnoho šumu ve stínech. Photomatix poskytuje nejlepší výsledky přímo za použití originálních RAWů. Skládání 16bitových Tiffů zvládá lépe Dynamic-Photo HDR. Zde je již výsledek celkem přijatelný, i když toho šumu by tam mohlo být méně. Výhodou Photomatixu je naproti tomu dobrý výsledek při skládání HDR fotografií snímaných z ruky, u nichž si celkem dobře poradí se spasováním dílčích snímků.
Zpracování HDR fotografií pomocí speciálních programů je poměrně náročné na výkon počítače. Určitě můžeme doporučit alespoň dvoujádrový procesor a také co nejvyšší operační paměť (RAM).
Rozdíly v šumu a ostrosti při ručním a při automatickém skládání v programu Dynamic-Photo HDR.
Pseudo HDR
S oběma způsoby zpracování snímků máte možnost obejít všechna čtyři zmiňovaná omezení a snímat tak i pohyblivé objekty či reportážní foto bez stativu. Tento „zázrak“ se nazývá pseudo HDR. Jste ovšem omezeni dynamikou snímače, protože dílčí snímky se generují z jednoho RAW souboru, kdy se využívá větší bitové hloubky RAW formátu a možnosti částečně zachránit přepaly při konverzi. Proto tedy pseudo HDR. Přesto výsledek nemusí být špatný, zvláště při použití přístrojů se snímači plného formátu.
Při plánovaném použití pseudo HDR pro další zpracování snímku musíte ale využít na maximum dynamiku snímače. To znamená fotit vždy na nejnižší citlivost, kterou aparát umožní nastavit, a samozřejmě do formátu RAW. Expozici potom nastavíte na nejsvětlejší partie obrazu, kde ještě chcete mít zachovánu kresbu. Nesmí vás při vlastním fotografování vyděsit, že při kontrole snímku na LCD panelu svého přístroje zjistíte, že je černý jako bota, bez jakékoli kresby ve stínech. Není to na závadu, pokud kontrast scény nepřekročí dynamiku snímače nebo pokud cíleně obětujete kresbu ve stínech.
max. velikost
Finální snímek vytvořený pomocí dvou fotografiích z RAWu,
konvertovaných s různým nastavením expozice, tedy pseudo HDR...
Tento postup se velmi dobře dá využít při fotografování různých koncertů. Při vlastním focení nastavíte expozici naměřenou na nejsvětlejší partie, většinou jde o tváře nasvícené bodovými reflektory, kde je světla relativně dost. Pochopitelně záleží na světelných podmínkách, ale například při citlivosti ISO 100 a cloně F2,8 se dostanete na expoziční čas okolo 1/60 s nebo kratší. Přitom tmavší partie už vyžadují expozici okolo 1/4 nebo 1/2 s. Při konverzi RAWu ale není žádný problém nastavit citlivost ISO 800–1 600, abyste informaci ze snímku získali. V Adobe Camera RAWu pochopitelně nenastavujete přímo citlivost v ISO, ale pouze měníte hodnoty u jezdce Expozice, což lze zatím maximálně o ± 4 EV. Výsledek se velmi podobný tomu, co udělá digitální fotoaparát při změně citlivosti ISO. Uváděné hodnoty jsou jenom přepočtem na běžně uváděné hodnoty citlivosti ISO.
Přechodové filtry – ano, či ne?Pokud to situace dovolí, měli byste je použít. Ne vždy je to ale vzhledem k motivu možné. Někdy se to zase nehodí, i kdyby to motiv dovolil. Pokud máte slunce přímo v záběru, pak tam filtr může vnést další nepříjemné reflexy. Záleží na kvalitě filtrů a například velmi rozšířené přechodové filtry Cokin se dají použít, jen když jsou čisté a nepoškrábané. Lepší jsou ovšem filtry skleněné s antireflexními vrstvami. 
max. velikost
|
Jak si počínat při focení
Teoreticky byste mohli zvolit i opačný způsob a snímat scénu časem 1/60 s a při citlivosti ISO 1 600. Výsledek ale nebude dobrý, protože přijdete o kresbu ve světlech. V praxi se ukazuje, že při konverzi formátů RAW snímaných na vysokou citlivost ISO 1 600 už nelze opětovným nastavením nízké citlivosti vrátit kresbu do světel. Je určitě dobré udělat si praktický test, abyste viděli možnosti svého snímače i užitého programu pro konverzi.
Většinou není problém snížit citlivost o dva expoziční stupně, např. z ISO 400 na ISO 100. Větší rozdíl směrem dolů je již problém. Směrem nahoru to však funguje bez potíží i o čtyři expoziční stupně, což je maximum většiny konverzních programů.
Nabízí se tedy přijatelný kompromis snímání na citlivost ISO 400, kde můžete jít dolů o dva a nahoru o čtyři stupně (pokud takovou citlivost fotoaparát umožní). Není to ale bez potíží, protože ztrácíte kontrolu nad kresbou v nejvyšších jasech, které budou při kontrole na LCD panelu bez kresby, a to samé uvidíte i na histogramu.
Jako nejvýhodnější se tak stále jeví snímat pro pseudo HDR techniku na nejnižší citlivost a zkontrolovat si, zda jasový rozsah dané scény přístroj zvládne. Přibližná kontrola je poměrně jednoduchá. Pořídíte jeden snímek s nastavením na nízkou citlivost, přičemž expozici zjistíte bodovým měřením nejsvětlejších míst. Pokud následně při kontrole na displeji zůstala zachována kresba ve světlech (zjistíme nejlépe podle histogramu nebo kontrolou přepalů), pak je vše v pořádku. Následně můžete udělat další snímek ze stejnými expozičními parametry, pouze citlivost zvyšte na ISO 800–1 600 a opět podle LCD a histogramu zkontrolujte, zda se vám podařilo získat nějakou kresbu i v oblasti stínů. Pokud ano, pak je velká šance, že se vám podaří zhotovit snímek se širokým expozičním rozpětím s dobrou kresbou světel i stínů.
Obtížné motivyAčkoli to vypadá, že vlastně nejste při výběru statických motivů nijak omezeni, není to úplně pravda. Pomineme-li již zmíněné problémy, jsou tu při fotografování krajiny tři hlavní záludnosti. Již jsme zmiňovali vítr i to, jak se dá na něj vyzrát. Jenže vítr se může projevit také na vodní hladině. Zčeřená hladina a západ slunce na nějakém jihočeském rybníku je pěkný motiv, ale ta zčeřená hladina, kde se odráží slunce jako čára, je jen velmi obtížně zachytitelný motiv. Právě z důvodu pohybu vodní plochy i kvůli extrémnímu rozsahu jasů. Další „lahůdkou“ je přijatelné zobrazení slunce prosvítajícího skrze nějakou lehčí oblačnost, např. cirry. Tuto situaci je někdy skoro nemožné uspokojivě zobrazit. Rozptyl světla kolem slunečního kotouče způsobuje „vypálené“ oblasti i při velmi krátkých expozicích. Když k tomu připočítáte, že i mraky se hýbou, je to opravdu výzva. Poslední svízel vám může připravit mlha, skrze kterou prosvítá slunce, což je dost podobné předchozímu případu. |
Klasický postup vede
Po těchto zkouškách už můžete i „risknout“ nastavit ISO na hodnoty 200 či 400, abyste na LCD fotoaparátu viděli kresbu i jinde než ve světlech. Podmínkou ovšem zůstává, že se světelné poměry scény příliš nemění a víte, o kolik EV hodnot můžete ve svém konverzním programu jít směrem dolů, aniž byste přišli o kresbu ve světlech. Jestliže se však světelné poměry mění, je jedinou jistotou snímání na nejnižší nastavenou citlivost fotoaparátu, nejčastěji ISO 50 či 100.
Popsaný postup má svá omezení a už z principu nemůže nahradit HDR fotografie složené z více snímků různou expozicí. Technicky bude vždy horší a zatížený větším šumem v oblasti stínů. Přesto má své opodstatnění v případech, kdy nemůžete nebo nechcete použít klasický postup.
Megapixel.cz - Doplníme Vaši fotovýbavu i znalosti!