Určitě jste se už setkali s tím že vás zaujala nějaká série fotografií od konkrétního autora, v mém případě to byl Michal Szydlowski, který své snímy publikuje v Galerii DIGIareny pod přezdívkou mihau. K rozhovoru už to byl jen krůček.
Michale, velmi mne zaujaly vaše fotografie z aktuální série Selfies a začal jsem se trošku pídit po tom, co jste vlastně zač a kde jste se objevil. Takže jak dlouho fotografujete?
Jak dlouho? To je těžká otázka. Cvakat mne bavilo vždy, ale tak, aby to stalo za zmínku, to bych odpověděl, že tak 8 let.
Je fotografie stále ještě vaším koníčkem nebo se jí živíte?
No v tuto chvíli je fotografie především takovým druhým zaměstnáním. Nebudu nikomu lhát, sežere to spoustu času, peněz, odříkání, dřiny a tolerance. Teď se mě určo zeptáte, proč je fotografie mým druhým zaměstnáním... Ono vlastně ne druhým – pořadí totiž nelze přesně specifikovat, ale navíc ještě dělám v telekomunikacích. To je z pohledu časové náročnosti taky nezanedbatelné, takže se nenudím.
Kdo je Michal Szydlowski
Fotografii se na plno věnuje cca od roku 2005 – profesionálně pak od roku 2008. Na zakázku fotí především svatby, módu, portréty, děti a další témata okolo lidí a vůbec všeho živého. Ostatní témata jsou generována spíše na individuální bázi.
Sám říká, že fotografie je především o světle a schopnosti fotografa jej kvalitně zachytit, nikoliv jen o lepší technice – ta to sama nezvládne. Je dobré na to pamatovat, když se k nafocení události, která se špatně opakuje, pozve trochu vybavený, leč nezkušený amatér…
Jak jste vlastně začínal? Kdy jste exponoval svůj první film a co bylo první digitální technikou?
Tohle je jednoduché. Alespoň z části. Film jsem totiž nikdy nevyvolal. :-) První digitál pak byla Nokia 7650, poté nějaký PowerShot. Nic zajímavého, řekl bych.
Nezbytný technický dotaz, čím fotíte nyní a co je nejpoužívanějším objektivem?
Nyní fotím fullframem od Canonu, na kterém používám profi skla Canon a nově i Sigmu z řady Art. Mám i nějaké Lensbaby, ale používám jej, jen když je čas. Celé to doplňuji profi kompaktem od Fuji. Nyní X100S. Je to skvělá mašinka. Baví mě ho brát do míst, kam by mě s velkou technikou nepustili a chci si z místa odnést špičkové fotky. Třeba na festival bez akreditace je to boží. Ještě se na vás securiťáci soucitně koukají, jako že co to máte za „krám“.
Sledujete ještě vývoj techniky nebo jste spokojený s tím, co aktuálně máte k dispozici a zatím nemáte potřebu měnit?
Sleduji a velmi bedlivě. To se prostě musí.
Podle nabídky vašich fotografických služeb a portfolia se hodně zaměřujete na svatební fotografii. Dá se u tohoto žánru ještě vymyslet něco nového? Pamatuji si na rozhovor s Kamilem Salibou, který se věnuje také fotografování svateb a začal fotit ve dvojici se svojí partnerkou a tím dosáhli zajímavých výsledků. Jak přistupujete ke svatbám vy?
Zdravím Kamila a Simču. :-) To víte, že dá. Svatba je kromě reportáže také fashion a dá se v ní uplatnit v podstatě cokoliv, na co člověk přijde. Je to však neskutečně náročný žánr. Lidé to často díky trochu zkreslené jakési „lidové slovesnosti“ vnímají jen jako produkt s cenovkou – něco strašně jednoduchého, ale podle mě je to trochu složitější.
Je to špičková technika, její bezchybné ovládání, perfektní znalost problematiky (know-how), disciplína, invence, improvizace a hlavně, protože je to docela intimní žánr, absolutně důvěrný a přátelský přístup ke klientovi a všem zúčastněným. Je to tak trochu show. Ale upřímná.
V souvislosti s fotografováním svateb jsem se setkal s názorem, že dobré (profi) fotky a fotografové jsou drazí, ze strany fotografů je argumentováno tím, že lidé u náse nejsou zvyklí platit za fotky. Jaký je váš pohled na tuto věc?
Můj pohled? Bude to znít trochu blbě, ale někdy mám pocit, že lidé u nás nejsou zvyklí platit skoro za nic. Za hudbu, za software (hry, programy, operační systémy), za filmy, za kvalitní služby a další věci s duševním vlastnictvím. Asi je to tím příslovím o zlatých českých ručičkách nebo tak něco. To máte vidět, jak se na mě lidé divně dívají, když řeknu, že jsem si koupil to či ono nové album. Že prý nejsou bohatí atd. Já taky ne. Jezdím ve staré Octávce, bydlím v bytě. Jen chci, aby má oblíbená kapela vydala i další album a udělala koncert. Je to fůra práce a já si jejich práce vážím. Stejné je to s fotkama a se službama obecně.
Hodně fotíte portréty, v jednom starším rozhovoru jsem se dočetl, že k portrétu jste tak nějak přirozeně dospěl. Změnilo se od té doby něco v tom, co vás baví fotit nejvíc?
Neřekl bych. Jen mě teď baví dostávat do fotografie další rozměr – nějaký příběh. V poslední době mě to prostě baví a líbí se mi, jak to s lidmi komunikuje jaksi samo.
Dočetl jsem se také, že jste fotografoval porod císařským řezem, což muselo být velmi náročné a spíše zde odkážu na vaši galerii. Zajímalo by mě však, co bylo impulsem k tomuto focení? Rodička chtěla mít operaci zdokumentovanou nebo to bylo něco jiného?
Ano, toto je hodně náročné téma. Člověk to nesmí podělat. Špatně se totiž vrací „klapka“. Vždy šlo o přání klienta, a pak už to bylo jen na důvěře personálu operačního sálu ke mně. Pokud mohu něco poradit každému, kdo se tohoto zázraku účastní, řekl bych: „Dobře se před tím najezte.“ Je to však opravdu silný životní zážitek.
Pro zájemce také pořádáte různé workshopy, je o ně zájem? Mám pocit, že v poslední době se s podobným typem akcí roztrhl pytel a všichni nabízejí všechno. Na co se zaměřujete vy?
Ano. Zrovna nyní jeden připravujeme. Vypadl nám teď hlavní partner, tak se to na chvíli zdálo těžší, ale ukázalo se, že je to vlastně tak trochu ulehčení. Objevil se (sám tedy ne) partner nový, navíc mi s organizací dlouhodobě pomáhá má vizážistka Lucka Peroutková, tak se to dělá skvěle.
Pytel nepytel, my to děláme po svém a máme s tím, asi i díky tomu, úspěch. Lidé se k nám vracejí, doporučují nás, a tak nás to baví o to víc. Není to workshop o tom, jak se má fotit, ale jak to dělám já od prázdné karty po uveřejnění fotky. Na workshopy se vždy těším, protože je tam legrace a já si mohu udělat nějaké fotky „jen tak“. Naplňuje mě to.
Co se týká vaší práce, fotíte asi primárně konkrétní zakázky, máte ale i nějaké vlastní dlouhodobější projekty?
Ano, snažím se. Dle časových možností. Kromě workshopů se snažím i pomáhat dobrým věcem. V roce 2013 jsem pomáhal Jitce a Banymu projektem „365 nevšedních rutin“, který měl dost slušný úspěch, každý rok děláme fotku do projektu „Pohovor“ a nyní s Luckou pracujeme na projektu „Selfies“. No a občas dělám i něco jen tak pro mou soukromou radost.
Série Selfies, o které jsem mluvil na začátku, vypadá na vcelku zajímavý počin. Většina komentářů pod těmito fotkami je ve stylu „všude samý kozy“, přitom se ale jedná o benefiční projekt, pokud jsem dobře pochopil. Popište nám to prosím podrobněji.
Tak já doufám, že finále zajímavé bude – uděláme pro to maximum. Komentáře... No ty jsou, jaké jsou. Osobně mám pocit, že dnes je extrémně težké se lidem zavděčit, a zároveň je strašně „in“ kritizovat všechno a všechny, tak to beru s rezervou. Je ale pravda, že jsem díky projektu „Selfies“ zavedl na stránce v autorské tiráži alespoň nějaká pravidla komentování, protože svoboda názoru jedné osoby končí přesně tam, kde jeho vyjádření způsobuje újmu osobě druhé. Tolik ke komentářům.
Samotný projekt je pak takovou trochu složitější (realizace je časově náročná) beneficí, ke které mě přiměl technický nápad a osobní zkušenost v rodině. Na konci projektu by měl vzniknout kalendář, jehož prodej přispěje nějaké organizaci (tu jsem ještě nevybral) zabývající se pomocí ženám postiženým rakovinou prsu. Opravdu doufám, že to alespoň trochu pomůže a upozorní to na fakt, že pojišťovnou hrazená prevence, která je limitována dosažením určité věkové hranice, není příliš šťastnou strategií.
Fotografie v této sérii (nejen) jsou hodně vyzývavé, možná až lascivní. Už jste se setkal s názorem, že jsou příliš sexistické a znevažují ženu jako takovou? Zdá se mi, že tato rétorika je v poslední době hodně častá.
To nelze nikomu ani vyvrátit, ani potvrdit. Každý nechť ve fotografii zobrazující ženskost najde to, co v ní hledá. Mne ta provokace možná i trochu baví, ale především si myslím, že pokud žena má co „prodat“, je hřích to nezachytit. Život je příliš krátký a až moc vážný na neustálou úzkoprsost.
Když fotíte Selfies, dotýkají se modelky foťáku/objektivu nebo ne?
Ano, vždy. Někdy je dokonce za ruku i držím.
Ale spoušť mačkáte vy?
Je to týmová práce.
Jakým způsobem u těchto snímků svítíte? Celkově totiž mají velmi pěknou barevnost a zajímavou perspektivu, podobně jako některé další snímky.
Jak kdy, a jak je třeba. Podle místa a možností. Třeba Selfie z auta bylo totální technickou alchymií, která byla z fotografického hlediska hodna rány drátem do voka. Selfie z radnice bylo taky veselé. Myslím, že univerzální návod na to prostě není. Člověk míní, situace mění.
Co nějaká výstava fotografií? Byla nebo se můžeme na nějakou těšit?
Nikdo mi nic nenabídl a sám si na to čas určitě nenajdu, takže spíše ne. Ale těšit se můžeme i bez výstavy – je to příjemné.
Pozn. redakce: Vzhledem k tomu, že diskuze pod článkem nesuvisela s tématem, rozhodli jsme se ji skrýt. Jsme velmi rádi za vaše názory v diskuzích pod články, pokud jsou k věci a přínosné především pro čtenáře.