Stačí zvolit správné světlo a správný úhel pohledu a každá žena může pro jednou oklamat sama sebe. „Moje zákaznice ví, že je škaredými neudělám,“ říká Martina Grmolenská.
Ale až si tuto nutnou povinnost každá žena splní, stane se dívkou z časopisu, přijde k brněnské fotografce znova a už bude žádat fotku jinou. Originální. V těchto ženách Martina Grmolenská hledá své múzy.
Jaké fotky od vás ženy chtějí? Převažuje přání po přirozených fotkách anebo touží po obecně přijímaném ideálu?
Když budu hodně zobecňovat, tak jsou asi dvě skupiny žen. Ta první, toužící ztvárnit své nejhezčí možné já, většinou chce tzv. krásné fotky. Ať již jako dárek sama sobě, nebo příteli. Ženy z druhé skupiny chtějí fotky ode mě, protože znají podrobněji mou tvorbu a těší se, co zajímavého pro ně vymyslím.
Krásných dívek máte na webových stránkách plno. Setkáváte se i s žádostí od klientek „chci vypadat jako ona“?
Občas některá zákaznice přijde s podobným přáním. Ovšem nutno říct, že mám štěstí na rozumné zákaznice, které mi věří, a nechají se vést spíše mými představami než svými. Možná je to dáno tím, že jde většinou o kamarádky jiných mých zákaznic. Ví, že je rozhodně neudělám "škaredými".
Ze série Krásná
Škaredými? Co si pod takovým pojmem představujete?
To je přesně to, co musím během focení zjistit. U každé ženy je to naprosto odlišný pojem. Když například přijde do ateliéru žena (mluvím teď především o platících zákaznicích) s úžasným nosem jako má Tereza Maxová, zaplesám, že to budou nádherné fotky en face a už se těším, jak ji světlem tuto přednost podtrhnu.
Během focení často ale přicházím na to, že daná žena svůj nos z duše nenávidí a nejraději by si ho nechala zmenšit. Musím se tedy jako fotografka úplně přepnout a dívat se na ni jinak. V takovém případě ji fotím z takových úhlů, aby výsledná fotografie pro ni byla "krásná", s potlačeným nosem, a nikoli "škaredá", s velkým nosem. Pokud vidím, že žena se během focení jinak cítí v pohodě sama se sebou, na konci ji požádám, jestli si ji mohu pro sebe vyfotit tak, jak ji vidím já. Obvykle mi to dovolí.
Souhlasíte tedy s názorem, že každý fotograf by měl být tak trochu i psycholog?
To v každém případě. Nejvíc je to asi znát při focení aktů, u těch vám žena musí maximálně věřit. Třeba přijde žena typu hruška, se sošně tvarovaným pozadím, což je pro mě, jako pro fotografa neuvěřitelné plus. Dá se dobře nasvítit, komponovat a vychází velmi zajímavé fotografie.
Ovšem v dnešní době takové pozadí za přednost bohužel považováno není. V takovém případě musím nastoupit já fotograf psycholog a musím tuto nádhernou ženu přesvědčit, že její pozadí předností skutečně je, a že jí vytvořím nejlepší fotku. Nakonec to tak skutečně je. Už mi kdysi jedna paní řekla, že přišla unavená z práce jako uklízečka a odcházela z ateliéru jako královna.
Během focení nemodelů je totiž potřeba překonat cosi, čemu já říkám "teror fotografie", tedy diktát vizuálního mediálního světa, jak máme vypadat my a lidé kolem.
Akty
Na to se chci zrovna zeptat. Na čí straně je chyba? Nakonec i fotografové přece raději fotí krásné a štíhlé slečny, protože na fotkách vypadají vždy dobře. Je to jednoduché...
To je pravda, štíhlé ženy se fotí svým způsobem jednodušeji a rychleji, a pokud máte platit nějakou produkci s šesti lidmi okolo a drahou lokací, nemůžete půl dne experimentovat a hledat, jak to ženě sluší, a tak jdete na jistotu a vezmete štíhlou vysokou modelku. Ale ten teror není v módní fotografii, tu si už ženy dokážou oddělit od svého já. Já vidím teror v ilustračních snímcích z fotobank, které nám vnucují jakýsi dokonalý svět a dávají nám předlohy, jak máme vypadat.
To je také důvod, proč nefotím lidi do fotobank, je to už proti mému přesvědčení, zatímco módu po dohodě s návrhářem můžete podat jinak, ne jako ze "země elfů s vykloubenýma rukama", pro fotobanky musíte fotit jejich ideál, který mnohá média velmi ochotně přebírají.
Snažíte se předsudky ve fotografii svou tvorbou nějak změnit? Mám pocit, že i na vašich fotkách vypadají slečny dokonale...
Ty předsudky nezlomí jeden fotograf a rozhodně ne během komerčního fotografování s jednou individuální ženou. A já razím heslo, že každá žena má právo cítit se nádherně a že i ona může vypadat jako ze stránky časopisu.
Svým způsobem tuto situaci jen trošku „žehlím“. Ale třeba při postprocesu mám hranice, za které nejdu, jako je zeštíhlování, vymazání vrásek atp. U portrétu je moje hranice asi někde v mezích dobrého make-upu. Nedokonale vypadají lidé v mé volné tvorbě a už jsem ze strany zobrazených slyšela, že je nemám příště takto fotit.
Volná tvorba
Máte nějaký trik, jak uvolnit člověka, který se fotí poprvé?
Kdyby bylo nejhůř, mám v ateliéru kolkovaný alkohol a vedle ateliéru vinotéku (smích). V každém případě se ale z prvních 20 minut focení moc snímků většinou použít nedá; model si na mě musí zvyknout a i já musím najít způsob, jak dotyčného nejlépe ztvárnit, aby na výsledné fotce byl on a nepřebily ho mé fotografické představy.
Míváte trému, když zákaznici hotové fotografie odevzdáváte?
Už dlouho ne. Pochvala od zákaznice velmi potěší a nestává se mi, že by si stěžovala. Tak proč tréma. Fotografie na této úrovni je stále řemeslo, i když k němu přistupuji osobněji, než třebas malíř pokojů.
I ze zákaznice se může stát fotografovou múzou
A co ženy které nechtějí mít pouze krásné fotografie, ale očekávají jiné fotky, vaše … Dávají vám tyto ženy volnost?
To jsou pro fotografa múzy. Nemyslím tím éterické bytosti, které vás políbí a je hotovo. Jsou to ženy, které se snaží do fotografie samy něco dát, od fotografa očekávají nějakou odezvu, nechají se tvarovat, popřípadě vám naprosto odporují, můžete s nimi experimentovat a vůbec z toho nemusí být žádná fotka. Nebo se povede něco naprosto neuvěřitelného. A nemusí to být přitom vůbec modelky. Asi hlavním kritériem je, že jejich touha po "krásných" fotkách už byla naplněna a teď by rády měly něco jiného. Nevadí jim, že třeba z jejich pohledu "škaredého". Ale mého.
A tady někde vlastně leží i má hranice mezi komerční a volnou portrétní tvorbou. Snažím se tuto hranici povědomě udržovat, abych mohla jít dopředu. Komerční tvorba je z mého pohledu úžasná v tom, že se musíte technicky držet stále na úrovni, ale moc prostoru k jiným posunům není.
Ve volné tvorbě naopak jedete v jakémsi inspirativním rauši, kdy právě techniku musíte zvládat a vůbec na ni nemyslet, znát dobře pravidla, abyste je mohla porušovat. A pak vznikne něco pro mě osobně velmi zajímavého. A naopak, pokud bych neměla volnou tvorbu, do komerční by se nemohly promítnout její výsledky a asi bych fotila pořád stejně, a to by mě dlouho asi nebavilo.
Volná tvorba
Jak vlastně odlišujete komerční tvorbu od volné? Znamená to, že když za vámi přijde žena s požadavkem, že chce krásné ale ne příliš jiné fotky, je to tvorba komerční, ale kdyby vám nechala žena při práci svobodu a třeba i svolila k něčemu neobvyklému, je to volná tvorba?
Co se portrétu týče, tak tam je to celkem striktně dáno způsobem, jak naše spolupráce vznikne. Pokud mne osloví sama žena s konkrétními požadavky a datem, kdy by fotky potřebovala, je to komerční tvorba. Na volnou tvorbu většinou oslovuji portrétované sama.
Ať již na specializovaných serverech, na ulici, kamarádky kamarádů na sociálních sítích. Někdy mi lidé sami napíšou, že jestli bych se jim hodila do nějakého projektu, že by byli ochotni se mnou fotit. A pak, když mám nápad a čas, oslovím ty, kteří se mi momentálně hodí. A takto se někdy i z komerční zákaznice stává moje múza.
Ptám se proto, že mě zajímá, jak je to v takovém případě s honorářem. Ženy, od kterých dostanete volnost, nevyžadujete honorář?
Múzy se spíše uplácejí čokoládou, vínem ...
Jak jste se vůbec k fotce dostala a čím vás tak nadchla?
Doma jsem si někdy v pubertě přivlastnila rodinnou Smenu a na školních výletech fotila vše možné, za první peníze jsem si koupila Zenit. Studovala jsem dějiny umění. Zkrátka jsem se kolem vizuálního umění točila už od mládí. Pak jsem se rozhodla jít do Santiaga de Compostela (poutní cesta ve Španělsku, pozn. redakce) a u té příležitosti koupila první digitální fotoaparát, tvářící se jako zrcadlovka.
Poté jsem se dala dohromady s mým dnes již manželem, který už měl daleko lepší zrcadlovku než já, takže jsem si ji od něj půjčovala. To už bylo focení mým velkým koníčkem. Vytvářet ve zlomku vteřiny zkreslenou realitu, která se tváří jako skutečnost, to je to, co mě na fotce tak nejvíc baví.
Mimochodem, když už tu zmiňuji manžela, pro mě jako fotografku je úžasné vedle sebe mít muže zapáleného do focení. Nepovažuji se za technický antitalent, ale dnešní digitální fotografie vyžaduje znalosti spousty technických a IT detailů a to pány většinou baví. Jsem ráda, že mám vedle sebe někoho, kdo mi dokáže čísla převést do srozumitelné řeči. Jak se znám, tak bych po prvním spadnutí disku a operačního systému uložila fotoaparát na dlouhou dobu k ledu.
Čím si vysvětlujete, že jsou úspěšní fotografové většinou muži? Nemělo by to být naopak? Ženy dokážou ženu spíše pochopit, ne?
Protože muži to umí líp prodat, jsou dravější. A druhá věc je, že ženy se malují a oblékají z menší části kvůli sobě a z velké části kvůli mužům. Proto je ten pohled muže velmi důležitý. Jsou ženy, které raději fotí s mužem, a jiné, které upřednostňují více ženu fotografku, někomu je to jedno. Přirovnala bych to ke vztahu žen ke gynekologům, ačkoliv tady to asi pánové nepochopí (smích).
Kuba
Vaše portfolio je v porovnání s jinými fotografy velmi pestré. Koho nebo co nejraději fotíte?
Ono to souvisí s tím, že pro mě na fotce není důležitý objekt, jako spíše můj způsob pohledu na něj. Zjednoduším to. Když se někdo kouká na olejomalbu či grafiku, nenapadne ho spojit si viděné s realitou. Zato když kouká na fotku, tak nějak ji tam očekává. Ale všechno na fotografii je velmi subjektivní zkreslení reality – výběr námětu, úhel pohledu, hloubka ostrosti, světlo, čas, použitá technika atd. A ta hra na můj pohled a divákovo očekávání mě strašně baví.
Takže vlastně nezáleží na tom, co fotím, ale jak moc do toho můžu vložit své představy. A asi proto je moje portfolio tak pestré. Nejde o objekt, ale o pohled.
Napadlo vás někdy, že byste fotila sebe samu?
Ne, a to souvisí s předchozí odpovědí. Sebe samu nemohu vidět různě, mohu se jen naaranžovat do nějakého prostředí, které nějak vidím. Ta fotka ale nebude o mě, ale o tom prostředí, takže tam budu dělat jen jakousi stafáž.
U nás doma kovářova kobyla bosa nechodí
Kde vznikají vaše nápady na focení?
V posteli, večer, když nemůžu usnout, a ráno, když se mi nechce ven. Ale nejvíc asi zcela náhodně, tak nějak po cestě.
Inspirujete se také u jiných fotografů?
Ano, na práce jiných fotografů koukám velice ráda. V začátcích jsem hodně analyzovala jejich díla po technické stránce, jakou použili clonu, čas, objektiv apod. Dnes je to hodně o pocitech – čím, nebo spíše kombinací čeho, dosáhl fotograf toho, že ve mně fotka vyvolala nějaký pocit.
Děti
Většina vašich fotografií jsou postprodukčně upravovány? Baví vás i tato práce, která vyžaduje sedět u počítače?
Postprodukce patří k mé práci, ale jestli se mě ptáte, zda to dělám ráda, tak ano. Dříve fotografové trávili hodiny ve fotokomoře, aby vyvolali správně kontrastní fotografii, tu „nadržovali“, tu přidávali. Když cvaknete digitálem, je to nuda, snímek nemá žádnou teplotu, jako měly fotografické filmy, zrno za moc nestojí a vinětace objektivů skoro zmizela. To se snažím do svých fotek vrátit.
Všimla jsem si, že se častokrát snažíte napodobovat efekty typické pro klasický fotoaparát. Nenapadlo vás někdy, že byste začala fotit znova na klasiku?
Mám doma Lomo, které nosím tam, kde nechci tahat velkou zrcadlovku – na lyže, na nebezpečná místa. Teď zatím zápasím s Flexaretou, ale u mé netrpělivé osoby prozatím vyhrává digitální negativ. Zkouším také staré techniky přenosu na papír jako Van Dyke, olejotisk, u nichž jsem zatím ve fázi pokusů a omylů.Takže uvidíme.
Zasahuje focení i do vašeho osobního života? Vytváříte rodinná alba?
O tom by mohli vyprávět lidé z mého okolí (smích). Kabelku v podstatě nemám, téměř všude nosím batoh s minimálně osmi kily foto-výbavy, a počítač doma je pořád zapnutý. A rodinná alba? U nás kovářova kobyla bosa nechodí. Dokumentuji svoje malá dvojčata průběžně po celý rok a na některé jejich portréty jsem náležitě pyšná. S nimi je těch chvil, kdy můžete koukat na svět jinak, opravdu hodně.
Kdo je Martina Grmolenská
Martina Grmolenská s fotografií koketuje již pěknou řádku let, teprve v posledních sedmi letech se ale focení věnuje naplno. Soukromá záliba se změnila na profesní vášeň. Obrazy, které tato brněnská fotografka vytváří s pomocí fotoaparátu a počítače, jsou především jejími vnitřními představami. Do každé fotografie se snaží dát svůj pohled na svět a pokorně se sklání před jeho krásami.
Její portfolio je nabité různými žánry, kromě komerčního focení, které zahrnuje focení na zakázku pro ženy, dokumentování svateb apod., zvěčňuje Martina Grmolenská ráda i své okolí. Fotí své dvě děti a ráda si přiváží momentky z cest. Vedle toho je Martina Grmolenská a fotografka aktů a osobitých portrétů. Více fotografií Martiny Grmolenské naleznete na jejích osobních stránkách.