Na internetových stránkách Cindy Sherman se dočtete, že v roce 1999 se jedna její fotografie ze série Filmová zátiší (Film Stills) prodala za 190 tisíc amerických dolarů.
V aukční sezoně 2002/2003 byla tato částka překonána, některý z milovníků její tvorby byl v aukční síni Sotheby's ochoten zaplatit za její snímek 269 tisíc dolarů. Je sice pravda, že cena fotografie Měsíční svit od Edwarda Steichena se předloni vyšplhala na 2,9 milionu dolarů, avšak Steichen je již přes třicet let po smrti, zatímco Sherman nedávno oslavila padesátku.
max. velikost
Bez názvu, Filmová zátiší, č.7
Její fotografie lámou rekordy na aukcích, stovky umělců ji považují za svůj inspirační zdroj – z Cindy Sherman se již za života pomalu stává ikona. K tomu, abychom přinesli její profil, však máme ještě jeden důvod. U příležitosti třiceti let své kariéry se Sherman dočkala rozsáhlé publikace, kterou vydalo nakladatelství Thames & Hudson i retrospektivní výstavy. Připravilo ji muzeum Jeu de Paume v Paříži a přes léto je k vidění v berlínské galerii Martin-Gropius-Bau.
Z malířky fotografkou
Cesta Cindy Sherman k fotografii nebyla přímá. Rozhodla se sice studovat na State University College v Buffalu umění, ale přihlásila se do ateliéru malby. Naštěstí pro všechny příznivce jejích snímků se jí malování záhy znelíbilo a univerzitu dostudovala v ateliéru fotografickém. O tomto období své tvorby tvrdí, že najednou získala pocit, že jen kopíruje jiné umělce a není schopna malbou vyjádřit nic nového. Proto se rozhodla, že čas, který by strávila malováním, raději zužitkuje při vymýšlení nových nápadů, jež by pak ztvárnila fotograficky.
max. velikost
Bez názvu, Filmová zátiší, č.3
Herečka z béčkových filmů
Po dokončení studií se Sherman odstěhovala do New Yorku, aby tam mohla svou fotografickou kariéru plně rozvinout. Z tohoto období, tedy z konce sedmdesátých let, pocházejí snímky, kterými retrospektiva Sherman začíná. Umělkyně se na těchto černobílých fotografiích nejen stylizuje do role hereček z béčkových filmů, ale sama se herečkou stává. Pomocí výrazů a gest vytváří fiktivní postavy s vlastní charakteristikou. A stejně důležitou, ne-li důležitější roli než výrazy tváře přitom hrají její kostýmy, paruky, make-up.
Autoportréty neautoportréty
V následujících letech vyměnila Sherman černobílý film za barevné médium, podstata její tvorby, kterou nastolila v první sérii, však zůstává až na výjimky tatáž. Kromě období v devadesátých letech obrací Sherman objektiv fotoaparátu směrem k sobě. Nelze však říci, že by se jednalo o autoportréty. Fotografka používá sebe samu jako prostředek k tomu, aby komentovala svět kolem sebe. Na každé fotografii je jiná – jinak nalíčená, jinak stylizovaná, v jiném kostýmu, každá série se obrací k jiné otázce.
Vsadím se, že kdybychom nevěděli, že na snímcích je opravdu Sherman, u poloviny z nich bychom o identitě fotografované osoby pochybovali a u další poloviny bychom se hádali, že to Sherman rozhodně není. Dalším specifikem je fakt, že žádná z jejich fotografií nemá název. Sherman snímky charakteristickým způsobem čísluje, například ona fotografie vydražená za 269 000 dolarů nese označení Bez názvu #209 (Untitled #209). Tím, že Sherman svým snímkům nedává názvy, jako by jim ubírala trochu z osobitosti, kterou do nich vkládá.
Z obrazů starých mistrů
V osmdesátých letech nafotila Sherman další slavnou sérii. Jedná se o cyklus snímků, na kterých se fotografka stylizovala do podoby postav z portrétů starých mistrů. V době, kdy na této sérii pracovala, pobývala v Římě. Tomu odpovídá i výběr děl. Mezi nejvýraznější fotografie z tohoto cyklu patří snímky parafrázující Rafaela a Caravaggia. Caravaggiův Opilý Bakchus, který Sherman inspiroval, je považován za malířův autoportrét, což ho do jisté míry spojuje s prací Sherman.
Na tomto obraze se barokní malíř stylizoval do role boha úrody a vína. Rukou si sice zakrývá poprsí, obličej však nese ryze mužské rysy. Sherman se převedením jeho obrazu postavila – jako i v dalších případech – před obtížný úkol stylizovat se do podoby opačného pohlaví Nebylo to však pro ni nic nového, již na začátku tvorby se například v sérii Cestující autobusem (Bus Riders) jako chameleon přeměňovala do mužských rolí.
Dalo by se očekávat, že inspiraci k sérii „starých mistrů“ hledala na obrazech v římských kostelích a galeriích, Sherman to však popírá. Tvrdí, že pracovala s reprodukcemi z knížek, zaujatá myšlenkou, že obrazy lze reprodukovat a může se na ně podívat kdokoli a kdekoli.
Milovnice hororů
Na konci osmdesátých a hlavně v devadesátých letech začala Sherman poprvé fotografovat snímky, na kterých se neobjevuje ona sama. Modely jí byly panenky naaranžované do sexuálních poloh, se kterými vytvořila snímky známé jako Sex Pictures. Jsou často šokující, objevují se na nich modely mužských i ženských genitálií fotografované velmi zblízka. Kromě toho v této sérii mnohem intenzivněji než dříve vyplouvá na povrch fotografčina náklonnost k hororovému žánru, panenky působí děsivě.
Po roce 2000 se Sherman vrátila před svůj objektiv. Na snímcích klaunů se opět mění k nepoznání. I zde jsou však patrné prvky hororu, klauni Cindy Sherman nejsou veselí chlapíci z cirkusu, Sherman se spíše stylizuje do podoby klauna z Kingova románu To.
Cindy Sherman Cindy Sherman se narodila roku 1954 v New Jersey v rodině inženýra a učitelky. Vystudovala umění na univerzitě na State University v Buffalu, od druhé poloviny sedmdesátých let žije a tvoří v New Yorku. Vytváří fotografické série, jednotlivé snímky nepojmenovává, ale čísluje. Fotografuje téměř výhradně sebe samu, na fotografiích se stylizuje do různých rolí a mění se k nepoznání. |
Bobr se sněhem ve tváři
Původní článek byl otištěn v DIGIfotu 6-7/2007. Chybějí-li vám starší čísla časopisu DIGIfoto, kontaktujte oddělení distribuce e-mailem: predplatne@cpress.cz nebo telefonicky na bezplatné lince 800 11 55 88.
