Teilhard de Chardin má ve své knize Úvahy o štěstí zajímavý obraz lidí, které dělí do tří kategorií. Jde o horolezce, kteří se chystají na výstup.
První skupina se podívá ven a zjistí, že okolní podmínky jsou špatné – život k nim je příliš tvrdý a oni za to, že nikam nedojdou nemohou. Zavřou se ve stanu s tím, že půjdou, až bude lépe, vědí své.
Druhá skupina jsou sprinteři. Mají jasný plán a životní cíl. Vše mají nalajnované, od začátku do konce. Nikdy nesleví v přípravě, pokud se podívají na počasí, tak na to, jakou si mají vzít výbavu. Vyráží do kopce s jasným plánem, jsou na vrcholku hory jako první. Zapichují vlajku a dívají se do okolí. Jsou uneseni vlastním úspěchem a dokonalostí. Chtějí si užívat toho, že to, co v životě chtěli mají a nyní mohou sklízet to, co zaseli.
Problémem obou dvou skupin, jakkoli jsou rozdílné, míní Teilhard, je uzavřenost do sebe. Ani jedni nemají možnost využít výzev a šancí, které jim dává okolní svět, protože o něm mají příliš přesnou a do sebe uzavřenou představu. I když jsou druzí nesporně lepší než první, jejich uzavřenost do sebe, vede k cyklické malosti.
Je zde ještě třetí skupina horalů – vyrážejí vzhůru a nevědí, kam jdou, ani co je čeká. Chtějí vidět více, růst, stávat se někým. Nejde jim o překonávání vrcholů, ale o nepřetržitý postup vzhůru. Jistě, že na takové cestě budou i strmé propady níže, ale ona zaměřenost na cestu a otevřenost vůči ní, umožňuje člověku skutečně se otevřít světu a růst. Stávat se. Člověk není hotový tím, že by měl nějakou substanci, ale je spíše potencí k stávání se někým; od osoby k osobnosti, od dítěte k dospělému, od žáka k mistrovi.
Taková cesta není nikdy ani přímá, ani v moci samotného člověka. Ten může mít jen vytrvalost a odhodlání. Pokud nepodlehne sebeklamu vlastní dokonalosti, může z každé životní situace, odcházet posilněn. Je přitom velkou životní moudrostí, můžeme uzavřít odlišněji než francouzský filosof, rozlišit, co je oním procesem růstu – zda práce, život, moudrost, vzdělanost, bohatství nebo cokoli dalšího.
Snímek BP zachycuje brouka na stéblu trávy. Nevíme, zda jde o druhého nebo třetího horolezce, ale je zřejmé, že vylezl na místo, ze kterého není možné jít výše. Drží se a čeká. Čelí poryvům větru, nepřízni osudu. Nevzdává se. Žije pravidlem „Nikdy se nevzdávat a neutíkat z boje“. Maxima, která může vést k heroickým ctnostem, ale také k absolutní zatvrzelosti a neschopnosti vlastní reflexe.
Gratuluji Shimmellovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Zatímco národy, které se vyvíjely na jihu mají poměrně rozvinutou poezii, která se vztahuje k dešti, vodě či rozkvetlé poušti, jako k něčemu magickému a nesamozřejmému, nám význam vody teprve dochází. Snímek Po dešti. je ukázkou právě takové dešťové poezie. Autorem je klemba.
Po dešti., foto: klemba
Některá slovní spojení mohou vést k jednoduché obrazotvornosti. Ale existují i situace, kdy se fotograf dokáže jejich prostřednictvím podívat na nějaký společenský fenomén jinak. Tak jako vhumanik se snímkem o místech pro vozíčky, kde jisté bezohledné chování dokáže vtipně rámovat.
o místech pro vozíčky, foto: vhumanik
Snímek jako do fotobanky nebo na pozadí počítače je Barvy podzimu od xfiala43, který je prosycený tím, jak se barví listí a slunce, které právě vychází je barevně osvěcuje a činní je ještě krásnějšími.
Barvy podzimu, foto: xfiala43
alcapone1 nabízí snímek z podobného ranku – čistou, technicky i kompozičně dokonalou práci, kterou je možné někam beze všeho vystavit. Nemá potřebu svět komplikovat, ale provést kvalitní řemeslnou práci.
Tzv. sociální fotografie většinou zachycuje život lidí v kulisách ulic a jejich sociální interakce. Snímek ulice není růžový sad tuto skutečnost zachycuje jen nepřímo, avšak o to možná zajímavěji. Autorem je Jokr7.
ulice není růžový sad, foto: jokr7