Čas jsou peníze, říká ustálené pořekadlo, které vede lidi od zahálky k pracovnímu výkonu. Nebo je to jinak? Na dnešní fotografii týdne je tato myšlenky rozvedena poměrně zajímavým způsobem.
Někteří lidé se domnívají, že země východního bloku se za komunistického režimu nápadně podobaly velkým pracovním táborům. Byly oplocené, byla v nich povinnost pracovat, fungovala zde tajná policie bez jasných pravidel, proti kterým nebylo odvolání či opravného prostředku, existoval soubor dovolených knih a podobně.
Jedním ze zajímavých rysů, který se ale neobjevuje jen na východě, jsou štípačky. Zařízení měřící čas strávený v práci. Člověk je strojem, jehož čas se měří penězi, nikoli individuem s vlastními myšlenkami, pracovním nasazením nebo činností. Jestli bylo něco pro socialistické hospodářství signifikantní, tak mimořádně nízká produktivita práce – nešlo o to (ač propagandistické filmy tvrdily často opak) pracovat, ale jen být v práci.
Snímek, který nabízí vhumanik, nese název píchni si a zmiz! a velice přesně ilustruje takto konstruovaný svět – svět front při východu z práce, spěch jen ke štípačkám, nikoli do práce samotné, svět ve kterém je prodáván čas člověka jako objektu masy bez vlastní tváře a zájmu. Jediné, co má dělat, je zmizet na zahrádky normalizačních chat. Daleko od skutečného světa, problémů a přemýšlení.
Jestliže se pak mluví o problémech, které minulý režim způsobil, jde především o tuto dehumanizaci, která byla prvoplánová, systematická a dlouhodobá. Postupně se rozvíjející spolková a zájmová činnost přece jen ukazuje, že ona šipka k exitu je stále více jen nostalgickým reliktem než skutečným obrazem světa kolem nás.
píchni si a zmiz!, foto: vhumanik
Snímek pracuje s velice jednoduchou symbolikou. Zachycuje pořadač na lístky, které patří jednotlivým pracujícím (nikoli lidem), samotnými štípačkami, které mají vyvedené viditelné hodiny a pak s onou navigační cedulkou.S piktogramem odkazujícím na únik, možnost útěku při nebezpečí či katastrofě, pracující s motivem běžícího člověka, jenž se vzdaluje od místa, kde mu hrozí smrt či úraz.
Gratuluji autorovi k podařenému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších zajímavých fotografií uplynulého týden.
Krásné věci jsou často kolem nás, ale my je nedokážeme vidět. Jsou zarostlé houštím, neozářené světlem. Navyy tak na svém snímku nalezená iluze nabízí určitou katarzi – a z houští se rodí idea, objekt, který jakoby volal po tom být viděn.
nalezená iluze, foto: navyy
Pro všechny milovníky výšek a rozhledů je určený snímek Trosečníci zachycující fotomontáží trojici osob nad městem. Autorem je rampepurda.
A na závěr ještě jedna zvlněná architektonická fotografie, jejímž autorem je snopa. A nenese žádný název. Klíč k jejímu pochopení, ono hermeneutické východisko o kterém mluví Heidegger, si tak každý musí najít sám.