Pole je symbolem úrody a jisté emancipace člověka. Tím, že k nomádskému způsobu života přidal stavění obydlí a současně začal obdělávat půdu, tak vytvářel první kulturní strukturu a první města.
Současně s tím začíná spor o to, zda je město dobré nebo špatné. Epos o Gilgamešovi se staví na stranu města – to je to dobré místo, bezpečně obehnané hradbami. Ve městě je řád a okolo něj je chaos. Také biblický text o zničení Sodomy a Gomory je vlastně obžalobou města a jeho způsobu života.
A jiná místa Bible jdou ještě dále – skutečně svobodný život je mimo tento řád a bezpečí, v odvaze vydat se na cestu, vzdát se všeho, co člověka tíží.
Zemědělství tak člověka na jednu stranu osvobodilo od závislosti na přírodě a jejich rozmarech, získal odstup od nebezpečí, postupně dokázal technologiemi klimatické výkyvy eliminovat do té míry, že dnes je zemědělství považováno za jedno z nejméně rizikových povolání. Na stranu druhou takový člověk nemůže svobodně odjet, je uvázán na jedno místo. Snad nejhmatatelněji to může i náhodný kolemjdoucí pocítit ve chvíli, kdy jde přes zorané pole a prší. Půda jako by ho nechtěla pustit dále, drží ho každým krokem.
Brázdy na poli jsou dokladem toho, že se o něj někdo stará. Že do hlubin vkládá něco, co dlouho nebude vidět, ale pak bude moci přinášet úrodu. Když Nietzsche hovoří o tom, že člověk je jen zvíře, které může slíbit, tak má snad na mysli právě tento moment – je schopen užívat jazyk, existovat ve společenství. Současně umí také plánovat. Své bytí neřídí tím, co je, ale orientuje se na to, co bude. V tuto budoucnost věří, je schopen ji do určité míry ovlivnit a pracovat s ní. Zasít tak znamená věřit a chtít na daném místě být také za rok, tedy usadit se, dát svému času jasný a poměrně přesný předpokládatelný ráz.
Brázda je tak něčím hlubokým, spojeným s plánem, snem, očekáváním. Brázdu neděláme, když nevěříme v zítřek, v budoucnost, která nebude špatná.
Snímek Brázdy zachycuje ještě jeden zajímavý rozměr času – jednotlivé stopy směřují ke stromu. Rostlině, která potřebuje desítky let, aby vyrostla a stal se z ní skutečný, rozvětvený, košatý strom. Brázda odkazuje k úvaze o roce, strom o životě. Celá scéna i s nejasně umístěným světlem tak dohromady vytváří obraz života, spojeného s půdou, sny, plány, hledícího k nebi, snícího, rostoucího.
Gratuluji autorovi, kterým je titomek k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Frankfurt patří nesporně mezi jedny z nejvíce fotogenických měst z hlediska soudobé architekturu v Evropě. A Pavel Kozdas ho fotí poměrně často. Tentokráte nabízí snímek Incredible city, ze kterého – tak jak jsme zvyklí – trochu bolí za krkem.
Také zewag nabízí pohled na město, tentokráte ale menší a klidnější, místo skel jsou k vidění kamenné domky a středomořská scenérie – Probouzející se město Trogir je malebné a tiché.
Probouzející se město, foto: zewag
Do třetice ještě jedno město, tentokráte nejbližší, jedno z nejbohatších barokních měst Moravy, město vína a vinic, ale také pochybné pověsti divokých devadesátých let. Město krásné a bolavé zachycuje na snímku Mikulov… Vlastimil Pibil.
Na závěr ještě hravá stínohra se čtvercovým diagonálním pojetím. Nese název 3.2.1teď a autorem je Balian.
3.2.1teď, foto: Balian