Popularita a s ní spojený nástup trojrozměrného obrazu je vidět téměř na každém kroku. V kinech nabýváme dojmu reality a v obývacím pokoji již nepotřebujeme ani speciální brýle pro pohled do třetí dimenze.
České loutky, tentokrát ve 3D
Ruku v ruce s tímto trendem se rozhodli jít také autoři českých loutkových pohádek. Je tomu necelý měsíc kdy se ozval zvuk poslední klapky projektu "Fi(l)mfárum do třetice všeho dobrého". Tento doslova pohádkový projekt se tak stává českým unikátem. Jedná se o první, stereoskopický, český celovečerní film. Divák bude moci shlédnout poslední část loutkové trilogie Fimfárum do třetice všeho dobrého, tentokrát v novém "3D kabátě" a moderním stylu. Tato trilogie obsahuje pohádky O kloboučku s pérkem sojčím aneb Král měl tři syny, Jak na Šumavě obři vyhynuli a Rozum a Štěstí.
Novinku budete moci v kinech shlédnout v premiéře dne 10. února 2011
max. velikost
Fimfárum do třetice všeho dobrého je prvním českým celovečerním 3D snímkem
Zapomeňte na kamery
Dalším unikátem, kterým se může projekt pochlubit, je fakt, že celý film byl natočen pomocí digitálních zrcadlovek. Za tímto účelem byl vyvinut speciální software pro řízení stereoskopického snímání pomocí fotoaparátů. Ukázky snímků a náhledy pohádek lze společně s dalšími informace nalézt na webové stránce projektu http://www.ceskatelevize.cz/specialy/fimfarum/press.html
Čím se tedy natáčelo?
Požádali jsme o popis tvorby snímku samotné autory. Kameraman Hubert Hesoun nám poskytl poměrně obsáhlý popis techniky, jenž byla při filmování použita.
"Film byl snímán na digitální fotoaparát Fujifilm FinePix S5 Pro, rozlišení 12 mpix. Pro natáčení byli použity 3 stejné fotoaparáty, které byly použity souběžně na 3 scénách s objektivy s pevným ohniskem s manuálním ostřením od firmy Nikon. Byli použiváný objektivy následujících ohliskových vzdáleností: 20, 24, 28, 35, 55, 85, 105 a 135 mm
Ukládání snímků bylo prováděno přímo do počítače. Kamera byla ovládaná pomocí ovládacího software Hyper-utility 3
Stereoskopii jsme po předcházejících testech řešili pomocí změny polohy kamery, tzn., že scéna byla vyfocena z jednoho bodu A a poté se kamera přesunula do bodu B a scénu opět vyfola. Vznikla tak dvojice stereoskopických snímků. Pohyb mezi body zajišťovala automaticky robotická posuvná jednotka, pracují s přesností 0,1 mm. "
Pokračování 2 / 3
Jak vzniká trojrozměrná pohádka?
A co střih?
Na tuto otázku nám velmi obsáhle odpověděl koproducent filmu a 3D supervisor, pan Felix Nevřela. Přikládáme tedy podrobný popis problematiky stereoskopie v loutkovém filmu.
3D, respektive správně bych měl říkat stereografické natáčení, ale to je hrozně dlouhé a mnoho nezasvěcených by si říkalo, že je to nejspíš něco ohledně muziky, takže zůstaneme u 3D a budeme všichni vědět, že nemluvíme o 3D animačních programech a počítačové grafice, ale o natáčení dvěma kamerama, které zastupují levé a pravé oko, začíná být velice populární. A jak už to tak bývá s každým novým výrazovým prostředkem i výroba ve 3D sebou přináší nové výrobní postupy a redefinuje používané technologie. Od prvotního nadšení – "Podívejte se! Takhle jste to ještě neviděli." Až po zoufalé – " Tak jsme to pěkně natočili, a když jsme to teď sestřihali, tak to VŮBEC NEFUNGUJE!!!!". Proč????
3D? Jen iluze.
Protože 3D není záznam reality kolem nás, to bude možná v budoucnu holografie,
ale je to především prostorová iluze, kterou pomocí separovaných obrázků pro levé a pravé oko, podsouváme našemu mozku, podobně jako to od začátku minulého století dělali průkopníci kinematografie. A jako každá iluze potřebuje iluzionistu, který ji odprezentuje, tak i vyprávění ve 3D potřebuje vypravěče – stereographera, který nás, respektive náš mozek tím trojrozměrným bludištěm provede.
Synchronizace na prvním místě
Pokud vynechám požadavky na stereografické natáčení jako takové a svěřím scenáristu, režiséra a kameramana do rukou zkušeného stereographera, který se postará o to, aby technický scénář, kompozice záběru a nastavení kamer respektovalo základní pravidla 3D natáčení, tak jedním z nejdůležitějších technologických požadavků je synchronizace kamer při natáčení, speciálně při delších záběrech, nebo například při natáčení rockového koncertu. (Představte si, například ten zmatek v hlavě při světelných efektech - flash, který je jen v jednom oku, a ve druhém ne, protože jedna z kamer je o několik milisekund "OUT OF SYNC")
Je pravda, že při natáčení Fimfára tento problém odpadl, neboť herci byli mimořádně trpěliví a na scéně setrvávali hodiny a hodiny v neuvěřitelných pozicích, i když tu a tam si některý z nich pomohl, tu špendlíkem, nebo třeba hřebíčkem, kterým si podepřel tu nožičku, tu hlavičku, nebo třeba sekyrku, než ji zatnul do špalíčku, a to samozřejmě přineslo dvojnásob víc práce při retušování a "wire removal", ale i požadavek na to, aby retuš v levém oku, byla stejná jako retuš v pravém oku. Protože, pokud tomu tak není, tak místo, aby retuš něco schovávala, tak to ve 3D naopak vypadá, jako kdyby někdo ono kritické místo zvýraznil.
Pořádek především
Dalším z požadavků je naprostá kázeň při pojmenovávání záběrů a ukládání sekvencí do patřičných direktorářů, protože pokud nechceme trávit hodiny a hodiny ručním dohledáváním chybějících záběrů pro to či ono oko, a chceme synchronizaci nechat na softwarech, tak musíme dodržet požadovanou memoriku.
Plátno nebo monitor?
Co se týče 3D projekce – tak samozřejmě jsme si schopni zabalit stereo sekvence do DCP formátu potřebného pro digitální kina a zaběhnout si s flash pamětí do nejbližšího sálu, ale z praktických důvodů máme ve studiu několik 47“ pasivních LCD displayů jako například GD-463D10, které používají REAL D technologii. Pasivních proto, že zaprvé neblikají a neinterferují s ostatními display na pracovním stole a za druhé brýle jsou lehké a nepotřebují dobíjet, což při klasické postprodukční 10 až 12 hodin trvající frekvenci vaše nosní přepážka opravdu ocení. Často se vede diskuze o velikosti projekční plochy. Obecně platí, že čím větší bude výsledný obraz, tím větší si můžu dovolit stereo efekt. A zároveň, že čím blíž k plátnu v kině sedím, tím plastičtější se mi objekty ve 3D prostoru jeví. Na 47" LCD si prostě musím sednout blíž, než by mi normálně bylo "televizně" milé, abych viděl zhruba to, co pak uvidím v kině.
Data, data a zase data
V případě Fimfára pracujeme se sekvencemi TIFF v rozlišení větším než 2K a výsledný obraz je komponován do DCP 2K (2 048 x 1 080). To nám na jednu stranu umožňuje poměrně rozsáhlé re-kompozice obrazu, nájezdy, švenky atd. Na straně druhé je to náročné na prostor na datovém úložišti a na datovou propustnost diskového pole, ale výsledek za to rozhodně stoji.
Co se týče programu na střih, tak o mne je známo, že nedám dopustit na Apple, takže hlavní úlohu u nás hraje Final Cut a QuickTime a pluginy s nimi spojené.
Na 3D viděnou v kině v únoru 2011!
Felix Nevřela
Pokračování 3 / 3
Tisková zpráva
Tisková zpráva:
Pár čísel o natáčení Fimfára do třetice všeho dobrého:
Doba natáčení všech tří pohádek trvala celkem 24 měsíců, natáčení první pohádky začalo v únoru 2008, což odpovídá cca 450 natáčecím dnům, s postprodukcí se doba realizace blíží ke 3 rokům. Celkem pro potřeby filmu vzniklo přes 70 loutek, včetně prasat, koně, kocoura a veverky, sojky a sovy…nebo Kata. Počet vyráběných rekvizit lze počítat na tisíce, počet prostředí se počítá na desítky. Celkově je nové Fimfárum opravdu výpravnou filmovou podívanou, kombinující tradiční loutkovou animaci s počítačovou animací, extrémně náročnou obrazovou postprodukcí a zcela novou možností vidět první český film stereoskopicky, tedy ve 3D.
Celkový výrobní rozpočet filmu byl takřka 30 milionů korun.
V největší scéně se sešlo najednou 29 loutek. Jestliže uvážíme, že počet pohyblivých částí na jedné loutce může být až 40 ( oči, obočí, všechny klouby, včetně pohyblivých špiček nohou) a vynásobíme to počtem loutek na scéně, tak při natáčení jednoho záběru musel animátor s loutkami udělat 1200 pohnutí v jediném snímku, což vynásobeno počtem snímků na průměrný záběr (cca 6 vteřin) znamená, že v tomto jediném záběru musel udělat skoro 174,000 pohybů s loutkou. Ano, možná nemusel hýbat se všemi najednou, přesto o 100.000 pohybech se určitě hovořit dá….
Náš animátor natočí denně průměrně jeden cca 5ti vteřinový záběr. Natáčeli jsme současně se 3 až 4 animátory, celkem se na filmu podílelo 10 animátorů (ovšem bez počítačových animací a triků), točilo se na 3 scénách současně.
V novém Fimfáru jsou vedle tradičních fimfárovských tvůrců (tandem Vlasty Pospíšilové a Petra Poše) úplně mladí, začínající tvůrci, pro které je to příležitost prokázat svůj talent a ukázat poprvé svoje nadání divákům ve všech českých kinech i v zahraničí. Nejkratší pohádku natočilo mladé dámské duo Kristina Dufková a Denisa Grimmová Abrhámová. V nejdelší pohádce se pak režisér David Súkup spojil se španělskou výtvarnicí Patricií Ortiz Martinéz. Je to první Fimfárum, ve kterém jsou ženy v přesile. Vedle Jana Wericha tentokrát tvůrci vyzvali ke spolupráci např. Otu Jiráka, Jiřího Macháčka, Miroslava Krobota, Romana Říčaře nebo Miroslava Vladyku.
Stručně o nových pohádkách: V pohádce Jak obři na Šumavě vyhynuli se štáb filmového týdeníku vypraví do šumavských hvozdů odhalit pravdu o tom, zda tam opravdu žijí nebo nežijí obři, hrající pradávnou hru „na většího“. V pohádce O kloboučku s pérkem sojčím má Král tři syny, zavolá si ale pouze dva, neboť syna Honzu nikdo nebere vážně. Vysoko v horách si zapomněl klobouček se sojčím pérkem a teď se mu po něm ve stáří zastesklo. Cesty do hor jsou však složité a je otázkou, zda dojede Rychlomilův Bugasseratti nebo Bull-Bagr Speciál královského syna Siloslava. Nebo že by přeci jen moped třetího Honzy? A může se královský syn stát absolutním mistrem světa všech závodů a všech kategorií? Nejdelší pohádka Rozum a Štěstí řeší kardinální otázku, zda se dá žít bez Rozumu nebo bez Štěstí. Když pak spolu pan Rozum a pánisko Štěstí uzavřou sázku, rozhodnutí o jejich nepostradatelnosti má potvrdit hloupý pasák prasat Ludvík.
Premiéra filmu v českých kinech proběhne 10.února 2011
Scénář Jiří Kubíček, Martin Vandas, režie Kristina Dufková, Vlasta Pospíšilová a David Súkup, výtvarno Denisa Grimmová Abrhámová, Petr Poš a Patricie Ortiz Martinéz, kamera Hubert Hesoun a Zdeněk Pospíšil. Hudba Karel Holas (Čechomor), ústřední píseň Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Svěrák. Zvuk Marek Musil.
Koproducenty filmu jsou Česká televize, Krátký film Praha a Felix International. Hlavním producentem je společnost MAUR film, producentem Martin Vandas.
Film vzniká s podporou Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, technologii pro natáčení poskytli partneři filmu, společnosti Servodata a.s. – distributor s přidanou hodnotou a Fujifilm Czech. Film se natáčel ve studiích Hafan film, Anima, Bystrouška a DEMA Production.
Distributorem filmu je společnost Bioscop
Další informace a fotografie k projektu naleznete na www.fimfarum.cz