Podle Lévinase je setkání s tváří druhého základní lidská zkušenost. Žádná věc, žádný zážitek, nic na nebi ani na zemi, nemůže nahradit setkání člověka s člověkem. V setkání s druhým je ukryt základní moment stávání se člověkem.
Člověk není nikdy hotový, ale svoji bytnost získává tím, že se setkává s druhým. Příklady vlčích dětí jsou v tomto ohledu dobrým příkladem toho, co se s člověkem stane ve chvíli, kdy není možné, aby se s tváří druhého setkával.
Biologicky vyroste v živého člověka, ale není úplným, chybí mu „být osobou“ v pravém slova smyslu. Jistě není bez zajímavosti, že mimo to, že si nikdy neosvojí jazyk, ani schopnost plně rozumět kultuře, velmi brzy umírá.
Proto také Martin Buber hovoří o tom, že existuje propozice Já-Ty, tedy schopnost člověka vidět druhého jako člověka, nikoli jak věc mezi věcmi. Osobou se člověk v této perspektivně nerodí, nemůžeme myslet osobu, jako izolovaný bod ve vesmíru, ale osoba se projevuje v tom, že se setkává s druhými a upíná se k nim.
Martin Heidegger v této souvislosti hovoří o spolubytí. Každý člověk žije „sám za sebe“, může přežít, pokud mu zemře přítel, pokud umírají jeho známí, ale bytí může rozvíjet jen tehdy, pokud nezůstane zcela sám. Tradice pouštních otců, jako byli Makarius a Arsenius, sice bude zdůrazňovat útěk před lidmi do pouště a touhu po samotě, ale nikoli po izolaci, ale po samotě k dialogu, chtěli se ztišit, aby mohli naslouchat.
setkání..., které nebylo, foto: františek mikuš
Lévias ani Buber nebudou tvrdit, že se druhý do člověka obtiskuje nebo že jeho existenci konstituuje nějakou silou, ale budou zdůrazňovat, že interakcí s prostředím se člověk mění. Ono setkání tváří či epizodické zahlédnutí Ty v druhém, tedy v jeho bytí bez vlastností a funkcí, to je něco nesmírně vzácného a málo četného. Skoro okrajový problém, extrémní případ, něco, co bychom nemuseli brát vlastně ani příliš v potaz.
Heidegger proti takovému přístupu ale namítá, že právě tyto krajnosti jsou tím, co bytí skutečně určuje – od hluboké tísně až po smrt, jde o vzácně se vyskytující prvky v životě, a přitom právě v nich se ukazuje, jaký člověk je, právě v nich se setkává sám se sebou a může se změnit.
Snímek setkání ...které nebylo je ukázkou neuskutečněné příležitosti ke změně. Plánované patření na druhého, skutečně chtěné a hluboké naslouchání nedostalo příležitost. Bytí ve své trajektorii pokračuje nezměněné, zůstává po něm jen černé prázdné nic. Jen úzkost z toho, že žádné spolubytí nebylo, z toho, že Já se nedotklo Ty.
Je ale taková situace beznadějná? Juan de Yepes ve své slavné básni Temná noc ukazuje, že nikoli. I zdánlivá temnota, absence sociální kontaktu, odpovědí či pocit jednostranného překračování sebe samotného může a má smysl. Byť jeho pochopení vyžaduje více času a zřejmě i více sil. To, co se z noci vynoří nás může nesmírně překvapit. I když je druhé Ty tím, co nás samotné formuje, nalézt sebe můžeme často až v temnotě noci.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je františek mikuš a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulého týdne.
Navyy upozorňuje, že je to umělec, který může ze střípků světa skládat zajímavé celky, kdo mu může propůjčit jistý hermeneutický klíč, který dá rozbitost pohledů a vztahů do kompaktní podoby. Kdo utvoří z rozdílnosti harmonii, jak ukazuje snímek . . .
..., foto: navyy
Solar System je variací na podobné téma. Představuje jeden z nejpozoruhodnějších rysů lidské mysli – světu, ve kterém může poznávat jen drobné fragmenty, propůjčuje potřebu řádu, pravidel, zákonů a systému. Slavné benediktýnské heslo „Serva ordinem, et ordo servabit te“ není zvoláním náboženským, ale antropologickým. Autorem snímku je Rudych.
Solar System, foto: rudych
Žalobníček. od shimmella ukazuje problém téměř všech soch. Jako autor je můžete mnohokráte obejít kolem do kola. Ale jen v setkání s živým veřejným prostorem a kontextem sochy promluví. A často jinak, než jak by si člověk dopředu plánoval.
žalobníček., foto: shimmell
A na závěr ještě pohled do mlžných lesů. Snímek nesmírně zajímavě ukazuje, že jednou z možných cest k zajímavým snímků nemusí být fotografování toho, co na snímku je, ale ukázání k tomu, co na něm chybí.