Země oplývající mlékem a medem je synonymum pro ideální životní prostor téměř libovolného národa napříč kulturami a časem – od Izraelitů po Čechy.
V řeckých bájích má mléko do velké míry rozměr nejen blahobytný, ale také rozměr síly – Heraklovi právě mateřské mléko dává mimořádnou moc. V českém prostředí je mléko spojené ještě s jedním významným fenoménem, totiž s mléčným barem.
Jistý předchůdce rychlého občerstvení sázel primárně na mléčné výrobky, čímž vytvářel prostředí velice nezvyklé sociální interakce, kterou lze jen obtížně k něčemu připodobit. Možná právě z reflexe těchto dvou zdrojů – mléka jako síly, hojnosti a života na straně jedné a mléčných barů na straně druhé čerpá snímek Milkiller.
Fotografie zachycuje dvojici modelek, které stojí u baru. Na sobě mají oblečení, jež jakoby stálo na půli cesty mezi oděvem dospělé ženy a dětské košilky. Bílá barva a poslušný postoj opět pracují s motivem návratu do dětství. A běží jim čas – hodiny jsou zde jako spojení chronos s kairos – čas cyklický i lineární, mýtus o věčném návratu i symbol stárnutí. Symbol toho, že mléko již není adekvátním nápojem pro dospělé, že materie se nemůže vměstnat do formy.
Milkiller, foto: nejmil
Jsou zde ještě nejméně dva zajímavé prvky. První je odkaz na řád – tedy něco, co mléčné bary měly jen velice slabé a dětství také. Obě ženy naopak stojí zcela nehnutě, zarovnané s poličkou, v řadě, jako ovce čekající na porážku. Vše je jasné, vyrovnané, systematické. Není zde místo pro tajemství ani vnitřní svět. Jakoby celá kompozice i oblečení chtěli ukázat, že jde jen o obálku, ve které nic není. Osobnost jakoby se zde oddělila od osoby, z persony se stalo individuum, jestliže si můžeme půjčit Rupnikův koncept.
A pak je zde práce s barvou – modrá je barvou naděje, čímsi snovým a optimistickým. Jistě není bez zajímavosti, že scholastika vykonstruovala model tzv. limbu. Šlo o něco jako nebe, ale ne úplně – tam mířili nepokřtěné zemřelé malé děti. Možná celé scéna působí dojmem předdveří určité pokřivené představy takového ontologického stavu. Nehybní sebevrahové zde dostávají nový estetický rozměr.
Autor snímku Miloš Nejeschleb pořídil celou sérii snímků na podobné téma, které dohromady skládají zajímavý příběh. Každá v jiném formátu, ale s akcentem na gotickou strnulost, hravost míchaná s klidem. Gratuluji autorovi k podařenému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Platonovo podobenství o jeskyni je asi nejznámějším filosofickým přirovnáním vůbec. Jednu z možných ilustrací toho, jaký je rozdíl mezi tím, jak se věci zjevují a jaké skutečně jsou, nabízí Jokr7 a jeh vesnická tancovačka.
vesnická tancovačka, foto: jokr7
Májové tiene je snímkem zachycujícím zelená, vlnící se pole malebně romantizujícím pohledem, téměř jako imprese devatenáctého století. Autorem je promart.
Májové tiene, foto: promart
Čekatel od Baliana je snímek ukazující, jak moc může fotograf pracovat s myšlenkovým nastavením diváka, aby ho dokázal pobavit, potěšit a přitom překvapit.
Čekatel, foto: Balian
Na závěr ještě jedna meditačně procházková fotografie. Atrsakr na snímku siesta jakoby zachycoval pravý opak toho, co snímek Milkiller – postupné stávání se, vnitřní svět, růst, život.
Siesta, foto: atrsakr