Pokud někdo z vás náhodou viděl Borise Moskovského, je mu jasné, že tento dvoumetrový chlap nebude fotografovat kytičky. V tmavé bundě s fotoaparátem a 400 mm objektivem připomíná spíš ostřelovače. Ano, Boris má rád válečné fotografie. Spolupracuje s několika kluby vojenské historie a je jich dvorní fotograf. Jeho obrázky z vojny působí v galeriích jako zjevení. Jsou velmi uvěřitelné, plné prachu, špinavých tváří a boje na život a na smrt. Ne každý divák pochopí, že jde o vzpomínkový boj podle pravidel a zálibu s hlubší myšlenkou.
Borisi, co bylo dřív? Focení nebo vojenské akce?
Historie mne zajímala už od dětství. K focení rekonstrukcí bitev jsem se dostal vlastně náhodu díky kamarádovi, který mne na jednu takovou akci pozval. Říkal jsem si, že by to mohla být zajímavá příležitost. První fotografování bylo „od pásky“ – zábrany, která pro diváky vymezuje bezpečnou vzdálenost.
Z počátku byli aktéři ke mne nedůvěřiví, ale moje fotografie se jim zalíbily a já jsem se časem dostal nejen za pásku, ale i tak daleko, že jsem mohl požádat aktéry, aby mi před objektivem zapózovali mimo hlavní události. Rozrostlo se to do té míry, že fotografuji skoro na každé akci a pánové mi sami nabíhají na bodáky. Zajímají mne všechna válečná období, ale specializuji se na Druhou světovou válku.
max. velikost | max. velikost
Pažbou a lopatkou | Kóta 55 čtverec 4 pal!
Náklon levé fotografie není chtěný, stejně tak jako já jsem nechtěl dolů do zákopu. Prostě jsem tam spadl.
Jaké musí mít válečný fotograf vybavení?
Předně musí mít uniformu aby splynul s vojenským davem a nenarušoval autenticitu akce. Abych se mohl pohybovat na obou stranách fronty, mám dvě uniformy včetně bot a helmy – jednu německou a jednu sovětskou. Samozřejmostí je kvalitní, odolná a rychlá fototechnika. Používám fotoaparát Canon 30D s gripem a objektivy Canon 17–40 mm, 100–400 mm, pevnou padesátku a pak ještě Sigmu 55–200.
Klimatické podmínky jsou různé. Bojuje se na jaře, v létě i na sněhu. Techniku do posledního okamžiku skrývám před vlhkem a prachem a vytahuji ji až před samotným fotografováním. Objektiv obaluji tmavou látkou ze dvou důvodů. Prvním z nich jsou diváci, kteří by vůbec neměli registrovat přítomnost fotografa a druhý je všudypřítomný prach, létající kusy hlíny i vystřílené nábojnice. Jedna taková mi rozbila UV filtr. Objektivy okusily několik ran pažbou a musely uhýbal letícím polním lopatkám. Dá se říct, že filtry jsou pro mne spotřební zboží. Co bylo v akci rozbito, musí se vyměnit a co ušpiněno, musí se očistit.
Velmi se mi osvědčila kombinace zrcadlovky a kompaktu. Během představení se nedělají pauzy a není čas na výměnu objektivu nebo dlouhé rozmýšlení. Je to velká improvizace a jak řekl Napoleon: „Situace na bojišti se mění každým okamžikem.“ Tak, jako vojáci na plno bojují, já fotografuji. Nesmím zapomenout, že i já jsem součástí představení, a tak občas odložím fotoaparát a zahraji zajatce nebo mrtvolu. Během boje se naběhám, a tak si aspoň chvíli oddechnu.
Jak válečné vzpomínkové akce probíhají?
Akce má přesný scénář, který musí odpovídat historickým faktům a bezpečnostním pravidlům. Riziko úrazu je opravdu velké. Prostorem se pohybuje těžká technika, části bitevního pole jsou podminovány pyrotechnikou, oblaka prachu snižují viditelnost. Aktéři musí dodržet scénář a v průběhu bitvy se domlouvají vysílačkami. Nesmí se nechat strhnout bojem, měli by stále myslet na vlastní bezpečnosti i bezpečnost ostatních a chovat se s maximální opatrností, aby se nikomu nic nestalo.
Jak do dění zapadne fotograf?
U témat jako krajina, příroda, makro nebo portrét se můžete vrátit zpět a pokusit se zachytit lepší kompozici nebo světlo. U bojovky je to jinak. V jednom balíčku dokument, reportáž i sport a není cesty zpět. Například průlet letadla bude dvakrát nebo třikrát, ale rozhodně nemůžete počítat s tím, že nad vámi bude kroužit celou ukázku.
Fotograf si nejdřív musí nastudovat scénář. Pak by si měl projít prostor, kde se bude bojovat. Terén může být členitý a jak jsem již řekl, na různých místech je uložena pyrotechnika a je dobré vědět, kde a kdy co bouchne a vyfotografovat to.
Hledám místa a objekty, které by se daly využít pro fotografování – zákopy, stavby, zábrany. Uvažuji nad různými úhly záběru, protože v dálce mohou být rušivé prvky – silnice, domy nebo paneláky. Část akce fotím „zevnitř“ – přímo na bojišti a pokud je možnost, přejdu k pásce a boje objektivem sleduji z povzdálí.
Jak dlouho trvá ukázka?
Je to od dvaceti minut výš. Akce pro veřejnost většinou organizují a sponzorují města jako součást oslav osvobození. Vojenské kluby pořádají i uzavřené akce, na kterých se nepoužívá těžká technika, která je velmi drahá na přepravu. Jde především o poziční boje muž proti muži.
Vím, že jsi dřív nefotografoval barevně. Fotografuješ tak pořád?
Dřív jsem fotografoval přímo v černobílé, abych měl na displeji okamžitý náhled a mohl se rozhodnout jestli je fotka dobrá nebo ne. Na černobílé mnohem víc vyniknou chyby fotografa. Po získání určitých zkušeností už černobílé fotografování nenastavuji a využívám možností formátu RAW. Většina mé tištěné tvorby ale stále zůstává černobílá.
Kolik fotografií si z jedné akce přineseš?
Záleží na tom. Obvykle je to šest až devět set snímků. Občas použiji bracketing, ale doba ukládání snímků na kartu je někdy neúnosně dlouhá.
Když se koukám na tvoje fotografie, jsem uchvácen jednak dějem, který se na nich odehrává, ale i zpracováním – působí věrohodně a autenticky.
Snažím se přiblížit a překlenout obrovský rozdíl mezi tehdejší a dnešní fototechnikou, ale je to velice pracné. Těm nejpovedenějším fotografiím se věnuji intenzivně, ostatní zpracovávám zaběhanými způsoby.
A co ženy a uniformy?
Vojenská historie někdy pojme celou rodinu, a tak na bitevním poli jsou i ženy, které představují zdravotnice, vaří v polních kuchyních. Ty zdatnější a odvážnější oblékají uniformy pěšáků, nosí zbraně a bojují. Nepouští se ale do náročnějších akcí.
Co je to vlastně za lidi, kteří se rozhodnout nosit uniformy a „jako“ bojovat?
Jedná se o lidi se zájmem o vojenskou historii, kteří svému koníčku podřídí veškerý volný čas mnohdy i životní styl. Prosím, zapomeňte na odrostlé kluky v těžkých botách hrající si na vojáčky. Přátelé vojenské historie nejsou žádným militantním uskupením, které by prahlo po válce. Jejich hlavním cílem je představovat určitý úsek válečné historie a představovat jej dobře. Současníkům se snaží připomenout dobu, kdy naše země byla ve válce, ať už to byly války Světové nebo například Třicetiletá, a s určitou pietou vzpomenout všechny padlé.
Když jsme si jako kluci hráli na vojáky, nikdo nechtěl být Němec. Jaké je to dnes?
Chlapi, kteří na sebe oblékají německé uniformy, nosí je se ctí, i když ví, že v závěru budou poraženi. Soudobé projevy neonacismu jsou jim odporné a v případě nějakého válečného konfliktu by se na obranu naší republiky hlásili jako první. Myšlenky na naše pradědy a dědy, kteří se z války nevrátili nebo na lidi, které válka nevratně poznamenala, jsou zde intezivnější než kdekoli jinde.
Stalo se ti, že je něco plánováno a ono to dopadne jinak?
Občas se stane, že je najednou hluché místo – má přijet technika, ale ona má poruchu a nedorazí. Její stáří je více jak šedesát let. Já čekám, co se bude dít a řeším jestli zůstat nebo odběhnout na jiné místo. Pokud mám štěstí, děj rozeběhne a já se strefím přesně do toho okamžiku.
Jiný druh překvapení mi chystají sami aktéři – mí kamarádi a výborní herci. Domluvil jsem se s nimi, že nafotíme boj s polními lopatkami. Odcházím na plac a najednou ze strany slyším: „Tak aby sis to taky užil!“ a já jsem během ukázky dostal „přátelskou“ ráno pažbou do helmy.
Vzpomínáš na nějakou fotograficky i divácky vydařenou akci?
Za tři roky jsem byl na několika desítkách veřejných i soukromých akcí. Mám svůj vlastní žebříček a jako nejlepší považuji akci v Letovicích v roce 2007, která se jmenovala Kiev a představovala účast i našich československých jednotek při osvobození Kieva. Počasí se vydařilo, byl tam úžasný terén a aktéři i diváci byli maximálně spokojeni.
Z nedávné doby rád vzpomínám na soukromou akci na Jáchymovsku, která se odehrávala v lesích. Kluci si dali opravdu do těla. Šlo se ve sněhu do kopců a byla to vzpomínka na politické vězně.
Kolik je fotografů, co fotí bojovky?
Vím o třech dalších amatérských fotografech, kteří se specializují na akce klubů vojenské historie a snaží se fotit na určité úrovni. Samozřejmě existuje spousta zájemců z řad diváků.
Máte spolek novodobých válečných fotografů?
Fotografové sdružení nemají, ale o činnosti klubů se lze dočíst na stránkách militaryzone.cz. (poznámka: Boris píše reportáže a vystavuje fotografie pod přezdívkou bimov.m)
Boris bydlí v srdci Moravského krasu. Kousek od domova má říčku Punkvu, jeskyni Býčí skála a spoustu známých i neznámých krasových útvarů. Přírodu miluje a hledá v ní odpočinek. Je skutečným znalcem. Během naší pocházky v okolí Adamova věděl o každé „díře“ nebo padlém stromu. Povídání s Borisem o fotografování v Moravském krasu si ale necháme na jindy.
Boris Moskovský vystavuje v galerii DIGIareny fotografie z vojenských akcí i z přírody. Dále vystavuje na stránkách photoserver.eu.