Tvorba modelu není nikdy ničím jednoduchým, protože musí vždy reflektovat nejen skutečnost, kterou má zachytit, ale také předporozumění, se kterým přichází jeho autor.
Je zajímavé sledovat, jak vznikaly vědecké teorie. Snad nejkrásnější příběh – také nejvíce spletitý a pestrý – nabízí astrofyzika šestnáctého a sedmnáctého století, když se snažila najít odpověď na otázku, jak vypadá vesmír a Sluneční soustava.
Koperník dal do středu sluneční soustavy Slunce a nechal planety obíhat po kruhových drahách. Teorie na první pohled vypadá stejně, jak se o ní učí ve školách, ale má zásadní problém – rozchází se s pozorováním a není o nic efektivnější, než konkurenční geocentrické představy. Až Kepler, krátce po přelomu století nahrazuje kruhové dráhy eliptickými a zavádí nerovnoměrný pohyb, který najednou dával mnohem lepší výsledky.
Sám Kepler měl přitom nemalý problém – již v mládí si vytvořil model, který reflektoval Pythagorejské představy o významu geometrie a pěti známým planetám přisoudil pět významných tvarů. Ale v takovém systému nemohl dále pracovat, nedávaly smysl žádné další planety či tělesa v kosmu. A co více – středem vesmíru muselo být Slunce.
Fotografie týdne
Schodiště (foto: Petrbeny)
Proti takovému názoru vystupoval Bruno, který tvrdil, že středem vesmíru není ani Země, ani Slunce a dokonce že stálice (neproměnné hvězdy) jsou stejné povahy, jako naše nejbližší hvězda. To vše ale nepodepřel žádnou matematickou úvahou či pozorováním. Šlo o čistou spekulaci, napsanou poeticky a značně provokativně. Proto byl také v Římě upálen.
Další zvrat přinesl až Galileiho objev měsíců Jupitera, který naboural další významnou představu o jedinečnosti naší planety. Vraťme se ale ještě na okamžik ke Keplerovy a jeho harmonické představě vesmíru. Tam kde je hmota, je také geometrie, napsal do jedné ze svých knih. Tímto heslem se tento císařský matematik a velice špatný pozorovatele řídil celý svůj profesionální život. Toto předporozumění bylo jeho požehnáním i prokletím. Řadu tajemství vesmíru mu umožnilo snadno odhalit, ale k dalším se nikdy přes svoji touhu po harmonii světa nedostal.
Dnešní fotografie týdne, jako by na Keplera v určitým slova smyslu navazovala. Spojuje hmotu a geometrii tak silně a pravidelně, až má člověk pocit, že sleduje lego a ne stavbu, která by byla určená pro člověka. Který – i přes svoji zálibu v symetrii a pravidelnosti – je neúplný, fragmentární a stále hledající celek.
Gratuluji fotografovi Petrbeny k zachycení snímku Schodiště, kterému právě tato pravidelnost a řád rozhodně neschází a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.
Trochu jiný přístup k tomu, jak by měla vypadat architektonická stavba má Jan Kaplický, který se často nechával inspirovat organickými prvky a především zvířaty. Jeho italská stavba, která je na snímku Muzeum Ferrari Modena III od Ivanaga, patří k jeho nejlepším dílům.
Muzeum Ferrari Modena III (foto: Ivanaga)
Zahorec pokračuje ve zveřejňování svých fotografií z Aljašky a ukazuje, jak dobře spojit mistrné řemeslo a krásné prostředí. Samozřejmě se započítáním fotogenického medvěda a nesporným talentem autora. Takový je snímek Na rybách.
Na rybách (foto: Zahorec)
Pohled na trojicí řádových sester, které procházejí, spojené hovorem, krajinou ukazuje na záběru Sestry v akci Grimjaur. Jejich úsměv pak jakoby ukazoval, že vidí někam dál, než jen pár metrů před sebe.
Sestry v akci (foto: Grimjaur)
A na závěr ještě pohled na zlaté rybky na snímku ABS_94 od Rol_men.
ABS_94 (Rol_men)