Hodinu před přistáním nás probouzí první paprsky afrického slunce, prýští do kabiny letadla a já dostávám husí kůži. Už je tady to, na co jsme se celý rok nesmírně těšili. Další cesta do Afriky. Máme pocit, jako bychom přilétali domů. Pod námi vyprahlá země s trochou zeleně lemující koryta vyschlých řek. Tam teď někde právě lev skolil antilopu. Moji pozornost najednou upoutá v dáli se blyštící zrcadlo, zdá se nekonečné.
Prašné cesty u lesknoucí se plochy jsou z výšky 12 km krásně viditelné. A už nám sděluje pilot – v pravo po směru letu můžeme vidět solnou pánev Etoša. Je zcela výjimečně letos zaplněná vodou. Letadlo se pomalu přibližuje k zrcadlu a já si uvědomuji, že se stal zázrak a že Etoša nebude ta bílá a prašná surrealistická rovná placka, jak ji z několika minulých návštěv známe. Je to jen další důkaz, že příroda je nevyzpytatelná a že nic není neměnné. Můžeme se tedy těšit na dosud nevídané vizuální hody.
Vítejte doma
Naši nyní již pátou cestu do Namibie (a desátou na jih Afriky) jsme naplánovali na konec května. Vybrali jsme si období nastupující zimy a nízké sezony. Vysoká sezona je kolem velikonoc až do poloviny května a od července do listopadu. Máme šanci, že se to nebude na známých místech hemžit turisty, ceny ubytování a zapůjčení auta budou přijatelné a lodge nemusí být dopředu zamluvené. Tím získáme luxus volnosti zůstat tam, kde se nám to bude líbit, jak dlouho budeme chtít.
Radost dozlatova.
Nikon D200, Sigma 300 mm F2,8 APO EX DG HSM, 1/750 s, F2,8, ISO 100, ohnisko 300 mm.
Vstup do kempů a parku je otevřený od východu do západu slunce (v Africe hodina není důležitá, vše je podřízené odvěkému koloběhu přírody, tedy i otevírací doba). Ráno a večer je světlo na fotografování nejkrásnější. V čase dlouhých stínů a teplých barev dopadajícího světla jsou navíc zvířata nejčilejší. Jednou večer, když jsme vyjížděli z parku, se na nás usmálo štěstí. To si leopard vybral na procházku místo jen pár set metrů od brány rezervace. Obezřetně přecházel cestu a nespustil nás z očí.
Hrubý plán však máme, během naší pětitýdenní cesty chceme navštívit mimo jiné dvě přírodní rezervace s divokými zvířaty: Etošu a Kgalagadi. Počasí bývá v tomto období velmi příjemné, přes den v poušti 10–25 stupňů Celsia, v noci může teploměr jít i pod nulu. V chladnějším období se nemusíme obávat malárie. Doba dešťů, horka a vlhka (naše zima – leden, únor, někdy i březen) a s ní i možnost neprůchodnosti některých cest je dostatečně za námi. Sporadicky může zapršet, oblohu očekáváme spíše azurově modrou s hravými obláčky. Na chladné večery jsme přibalili i bundu, bezprstové rukavice na ranní a večerní fotografování.
Na letišti ve Windhoeku už na nás čeká zástupce podniku, u kterého jsme si rezervovali terénní vůz. Vybrali jsme si přes internet pětidveřový vůz Toyota Landcruiser. V Namibii je většina cest velmi dobře značených, nicméně prašných. Pokud se chce člověk dostat všude bez problémů, je vůz s vysokým podvozkem a náhonem na čtyři kola nezbytný. Navíc je ideální na pozorování zvěře, díky výšce sedadel. Zástupce firmy dopodrobna vysvětluje problematiku jízdy v písku a na prašných cestách.
Štípl nás brouk Stačí jedna návštěva a člověk se nakazí virem lásky k černému kontinentu. Jihoafričané tomu říkají, že člověka štípl African bug (africký brouk). Co to přesně je a proč je ten brouk tak nakažlivý, zůstává záhadou. Není lehké to „africké kouzlo“ logicky vysvětlit. Je to čistě věc srdce a intuice. Směsice barev, vůní a zvuků; je to vysoká obloha, terakotová země, černošské písně, divoká zvěř, neopakovatelná atmosféra úsvitu, zabarvení soumraku, přirozenost, prostota, hvězdná noční obloha s jasně viditelnou mléčnou dráhou. Nádech exotiky a dobrodružství. Je to intenzivní pocit úplné sounáležitosti s přírodou. Zde se naskýtá velká a stálá výzva pro fotografy – vizuálně definovat African bug. Afrika není ideální, Afrika je problematická. Podle některých politiků a ekonomů nemá budoucnost. I přesto má člověk pocit, že se ocitl v ráji. Afrika si uchovává původní esenci života. Je to snad tím, že lidstvo odtud pochází? |
Prosím tři kila rýže
V den příletu zůstáváme v hlavním městě, abychom se na cestu pořádně připravili. Windhoek je moderní, malé, přehledné město s výbornou infrastrukturou, relativně bezpečné. Peníze jsme vyměnili už na letišti, ted je čas doplnit zásoby. Přiletěli jsme nalehko, naše zavazadlo z Evropy mělo pod dvacet povolených kilogramů na osobu.
Útočiště na soli
Nikon D200, Sigma 120–400 mm F4,5–5,6 APO DG OS HSM, 1/320 s, F22, ISO 100, ohnisko 300 mm
Už jste někdy viděli africkou faunu na sněhové pokrývce? Kupodivu polední žár Etoši sluší, v době vysokého slunce a neexistujících stínů vyzařuje Etoša snad nejvíc svůj surrealistický charakter. Antilopy, zebry, pakoně, pštrosi, ti všichni na solnou poušť chodí odpočívat od predátorů.
Místo jako stvořené pro úžasné portréty zvířat, nemyslíte?
V supermarketu nakupujeme zásoby pití, jídla, hygienických potřeb. Nezapomínám na náplň do bean bagu – rýžového stativu, který je ideální na focení z okna auta. Kupujeme plastové pytle na zabalení zavazadel, která budou v kufru automobilu, opatření proti všude se vyskytujícímu prachu a písku. Tankujeme plnou nádrž a dva dvacetilitrové kanystry navíc. Další možnost doplnit zásoby jídla bude až za několik týdnů, ve městě Swakopmund. Ovšem pití a naftu pořídíme bez problémů cestou.
Přijíždíme do našeho penzionu a máme k dispozici zahradu a parkoviště, vše za zavřenými vraty a plotem s ostnatým drátem. Jelikož první část cesty bude fotosafari, je nutné na to připravit auto. Muž bude řídit a fotografovat. Má pro sebe celý předek vozidla, mj. s připraveným fotoaparátem. Já si zařizuji zadní sedadlo. Je to ideální rozmístnění dvojice na pozorování zvířat z vozu. Nyní má každý z nás možnost fotografovat na obě strany. Na sedadle po ruce bude otevřený fotografický ruksak s několika objektivy a nachystané dva Nikony.
Moje oblíbené místo je „Fishers pan“, což je menší přilehlá pánev na východní straně parku. Její okraj je pokryt travnatým porostem. Na objížďku počítejte alespoň dvě hodiny. Je tajemná, plná překvapení a zvířata na jejím okraji se krásně vyjímají na pozadí připomínajícím zasněženou pláň.
Jeden s teleobjektivem s pevným 300mm ohniskem, druhý se zoomem o rozsahu 18–200 mm, čisticí prostředky na optiku včetně ofukovacího balonku a rýžový stativ. Nachystáme mapy, GPS s předem uloženou digitální mapou jihu Afriky, neměl by chybět ani nabíječ baterií a měnič napětí do automobilu (vše přivezeno z domova). Po cestě nebudeme mít vždy možnost nabít baterie, většina lodgí vyrábí elektrický proud ze solárních panelů nebo kompresoru, energií se šetří, používá se pouze na nezbytné činnosti (provoz kuchyně atd.) a časově omezené osvětlení pokojů.
Před odjezdem do divočiny se informujeme od místních a z internetu o stavu silnic. Letos se období dešťů protáhlo a mnoho komunikací na severu země bylo donedávna neprůjezdných.
Namibie Země rozkládající se na jihu Afriky, původně německá kolonie o velikosti přibližně desetinásobku České republiky. Žijí zde necelé dva miliony obyvatel různého původu. Vzdálenosti mezi farmami a obydlími jsou obrovské, proto cestu vždy dobře plánujte. Lingua franca je afrikánština (stará holandština) a němčina. Oficiálním jazykem se roku 1990 stala angličtina, tehdy země získala nezávislost na přechodném správci, JARu. Na území Namibie se rozkládají dvě pouště; nejstarší poušť na světě, Namib, velmi suchá, s nejvyššími písečnými dunami, a rudá poušť Kalahari. Nachází se zde kolébka lidstva, odkud pochází nejstarší kmen světa – Křováci (San neboli Bushmen). Namibie je krásná a divoká země, relativně bezpečná, s výbornou infrastrukturou na tak málo zalidněnou zemi. |
Večerní kouzlo
Nikon D200, AF Nikkor 50 mm F1,4D, 1,3 s, F14, ISO 100, ohnisko 50 mm, z ruky – panning
Čas zeber
Druhý den pobytu v Namibii brzy ráno vyrazíme jedinou asfaltovou cestou z Windhoeku na sever. Jezdí se zde, stejně jako v Jihoafrické republice, vlevo. Namibie je země s nejmenší hustotou obyvatel v celé Africe. Pár kilometrů od hlavního města a člověk má silnici v podstatě pro sebe. Nicméně při zastávkách na focení nebo na odpočinek mějte vždy fotoaparáty pod kontrolou. Stačí malá nepozornost, např. nezamknout si zevnitř vůz při jízdě a zastavit na křižovatce ve vesnici a vaše drahá výbava se může v mžiku proměnit na seznam položek v soupisu ztrát na policejním dokumentu. Zloději zde rafinovaně pracují ve dvojici.
Zjevení v poušti
Nikon D200, Sigma 120–400 mm F4,5–5,6 APO DG OS HSM, 1/500 s, F5,6, ISO 100, ohnisko 400 mm.
V Africe jsou desítky známých přírodních rezervací. NP Etoša má bezesporu svoje charisma, genia loci. Zvířat se tu nepočítají na tisíce, rezervace je v místě, kde se voda (až na výjimky) celoročně vyskytuje velmi vzácně. Stane se, že jedete mnoho kilometrů, aniž byste spatřili známky života. Přesto vás to dostane; stačí, když zahlédnete, jak si v dálce „něco“ vykračuje po holé rovině směrem k vám. Nejprve to připomíná pohybující se dvojici montážních jeřábů. Tato fata morgana se pomalu v horkem se tetelícím vzduchu proměňuje v žirafy, matku s dcerou, které ladně a téměř neslyšně projdou kolem vašeho vozu.
A než se nadějete, už se opět proměnily ve stavební stroje.
Po pěti hodinách přijíždíme k jižnímu vstupu do Národního parku Etoša, tzv. Andersson Gate. Pro orientaci v parku používáme praktickou obrazovou mapu Etoši. Kromě všech zakreslených prašných cest (nezbytné pro návštěvu parku na vlastní pěst) je připojen obrázkový seznam lokální fauny, pomůže při identifikaci hlavně ptáků a různých druhů antilop.
V informačním středisku Okaukuejo zaplatíme povolenku na šest dní (bude pravidelně kontrolovaná při příjezdu a odjezdu) a zamluvíme si na další den chatku v kempu Halali. Dnes ještě přespíme v lodgi mimo park.
V každém ze 3 kempů je možnost ubytování, kiosek se základními potravinami, restaurace, informační středisko. U kempů je umělé napajedlo, oddělené plotem. Napajedla mají svou jedinečnou atmosféru. V Okaukueju je to malé jezírko v prašné rovině. Je na něj pěkný výhled z pódia a z laviček, ideální příležitost použít stativ.
Srdeční záležitost v Halali
Nikon D70, AF-S Nikkor 12–24 mm F4G ED IF DX, 1/13 s, F10, ISO 640, ohnisko 22 mm
Jestliže zůstanete na noc v některém ze tří kempů, navštivte se stativem napajedlo. Sedněte si na lavičku a společně s ostatními hosty jenom dýchejte. Zvuky jsou povolené, ale jenom zvířatům. Každý kemp má napajedlo s jinou atmosférou a s jinou klientelou. V Okaukueju můžete vidět množství zvěře. Večer není vzácností pozorovat nosorožce, jak vkráčejí suverénně doprostřed jezera a pijí. V kampu Halali nás napajedlo několikrát zklamalo co do počtu divoké zvěře, nicméně nádherný soumrak to vše vynahradil. A to je celá Etoša, enigmatická i bez zvířat.
Zkontrolujeme odpolední návštěvníky a máme štěstí, je čas zeber. Zvířata jsou od nás vzdálená několik desítek metrů, zvuk cvakání zrcátka zaniká v hlasitém hýkání, kterým se přicházející a odcházející stáda zeber zdraví. Jejich kopyta rozviřují prach, v něm zahlédneme pár šakalů a antilop. Z pití je cítit nervozita, vždyť král zvířat může číhat v blízkosti. Po této fotografické předehře zajdeme do informačního střediska, podívat se, kde se dnes pohybují kočkovité. Na velké nástěnné mapě jsou zapíchnuté barevné špendlíky v místech, kde ten den návštěvníci viděli šelmy, slony a nosorožce.
Etoša
Středem Národního parku Etoša je solná pánev stejného jména. Je to mělká proláklina o rozloze cca 120 × 50 km na severu Namibie. Původní obyvatelé, Sanové (neboli Křováci), ji nazývají Velká bílá prázdnota nebo Místo suché vody. Pánev vznikla vysušením jezera, do kterého ústila řeka Kunene. Tok řeky se vinou geologické aktivity před miliony let odklonil a nyní tvoří na severu hranici Angoly a Namibie. Jezero vyschlo. Naplňuje se velmi sporadicky vodou v případě silných dešťů.
Přes nehostinné podmínky přitahuje okolí pánve množství zvěře díky síti přírodních i umělých napajedel. Na území rezervace žije kolem 114 druhů savců, stovky druhů ptáků. Ovšem marně byste zde hledali vodomilné živočichy jako krokodýla, afrického buvola a hrocha. Zato je zde gazela oryx, která umí přežít mnoho dní bez vody. Etoša se pyšní poměrně velkou populací slonů a vzácných nosorožců. Pokud si chcete užít v klidu sami africké přírody, jste zde na správném místě. Etoša je ideální pro safari na vlastní pěst, kdy si auto sami řídíte. Je relativně bezpečná, přehledná, výborně značená a dobře přístupná. K ubytování slouží tři kempy, viz mapku. Kolem rezervace je možnost ubytovat se v privátních lodgích.
Blížící se obři
Nikon D200, Sigma 120–400 mm F4,5–5,6 APO DG OS HSM, 1/180 s, F9, ISO 100, ohnisko 400 mm
Slony vídáváme většinou v okolí lesního porostu, který se vine kolem solné pánve na jihu, a v severovýchodní, méně turistické části parku. Sloní stáda tvoří samice s mláďaty. Solitární samce, někdy v malých skupinkách dvou až čtyř, můžeme často vidět, jak přecházejí větší nezalesněné plochy. Tato fotografie je z naší první cesty. Tehdy jsem měla s sebou pouze jedno tělo a na něm telezoom o rozsahu 120–400 mm, když jsem zahlédla tyto dva obrovské sloní samce, jak se rychlou chůzí přibližují k našemu autu. Srdce mi prudce bušilo radostí a strachem, když nás míjeli. Po několika sekundách jsem však měla v hledáčku pouze detaily jejich těla a teleobjektiv mi byl k ničemu. Kéž bych měla po ruce širokoúhlé sklo! Od této chvíle jsem na giganty lépe připravená.
Pozor, sloni!
Než fotograf vyjede na safari do Afriky, je velmi dobré si zajít několikrát „nacvičit“ zvířata do zoologické zahrady. Trénujeme postřeh a kompozici. Pravidelným sledováním filmů o přírodě se poučíme o chování zvířat. Nebudeme potom v poledne hledat leoparda v holé krajině, když víme, že většinu dne prospí na větvi stromu. Perfektní znalost manuálního ovládání zrcadlovky (poslepu) je podmínkou úspěchu. Cvičte si změnu ISO, clony, expoziční kompenzace, aniž oko odkloníte od hledáčku fotoaparátu. V akci, na safari, není čas hledat ten správný čudlíček, kterým se určitý parametr ovládá.
Jediné místo v parku, kde je dovoleno vystoupit z vozidla, je tzv. Etosha Lookout, tedy vyhlídka (viz mapku).
Vyhlídka na letošní zázrak
Nikon D70s, AF-S Nikkor 18–200 mm F3,5–5,6G ED VR II DX, 1/200 s, F18, ohnisko 52 mm
První den fotografujeme sporadicky, hlavně se díváme a vychutnáváme si tu krásu. Mysl se uklidňuje a smysly se ostří. Kvalita fotografií je úměrná délce pobytu v parku. V rezervaci je limitovaná rychlost. Jezdíme velmi pomalu (pod 30 km/h). Teprve při malé rychlosti může nezkušené oko Evropana zahlédnout dobře kamuflovanou zvěř. Navíc musíme být schopni ihned zastavit, když nám do cesty z ničeho nic vkročí z lesíka antilopa, slon nebo žirafa.
A to se stává velmi často! Sloni, ti si z aut nic nedělají, jiná zvířata přece jenom mají před vozidly respekt. Odpoledne sloni chodí k napajedlům, jsou jich celá stáda a okupují často i silnice. Pohodlně si vykračují širokým prostorem, kde se nemusejí vyhýbat stromům. Vozy v některých slonech navíc vyvolávají chuť na hrátky. Nastanou i horké chvíle, kdy fotograf zapomene na focení. Jednou nás kupříkladu obrovský sloní samec nechtěl pustit dál, pronásledoval nás a donutil jet zpátečkou. Slon občas zašel do buše a předstíral, že je cesta opět volná. Když jsme popojeli, vyjukl z keřů a agresivně mával ušima a troubil chobotem. Po druhém couvání jsem už na fotoaparát nepomyslela. Tak dlouho jsme tu hru opakovali, až jsme museli auto otočit a odjet opačným směrem. Slon tu hru o silnici vyhrál.
V Etoši jsme hosté my, zvířata jsou doma a mohou si dělat, co se jim zamane. My máme to privilegium, že je u toho můžeme pozorovat. Co k tomu mimo fotografického vybavení potřebujeme? Čas, trpělivost, lásku k přírodě. A to nejdůležitějši – pokoru. Budeme za to odměněni. Nejenom krásnými fotografiemi, ale především pocitem, že jsme v té chvíli neoddělitelnou součásti takového zázraku, jakým africká příroda bezesporu je. A ten pocit je to nejcennější, co si odtud odvezeme domů.
Žízeň veliká
Nikon D200, Sigma 300 mm F2,8 APO EX DG HSM, 1/8000 s, F2,8, ISO 200, ohnisko 300 mm, stativ
Čím se fotilo
Jana Vaňourková je fotografka a cestovatelka českého původu nyní žijící v Nizozemí, odkud s manželem pořádá mezinárodní fotoexpedice na jih Afriky. Na safari nezapomíná do své brašny vzít fotoaparáty Nikon D200 a Nikon D70s s celou řadou objektivů: Sigma 300 mm F2,8 APO EX DG HSM, Sigma 120–400 mm F4,5–5,6 APO DG OS HSM, Sigma 105 mm F2,8 EX DG Macro, AF Nikkor 50 mm F1,4D a AF-S Nikkor 18–200 mm F3,5–5,6G ED VR II DX, AF-S Nikkor 12–24 mm F4G ED IF DX. To vše spolu s paměťovými kartami po 16 a 8 GB, dvěma externími harddisky po 500 GB a laptopem, stativem a filtry – polarizačním a neutrálním šedým.
Jana Vaňourková
Článek byl převzat z časopisu DIGIfoto
