Umíte správně ostřit?

Správně zaostřený snímek je polovinou úspěchu při tvorbě atraktivní fotografie. Není totiž nic horšího, než kompozičně zvládnutá fotografie s velmi silnou atmosférou, kterou ale degraduje neostré provedení. Výše zmíněnou kategorii uměleckých šmouh společně s lokální neostrostí zde rozebírat nebudu, neboť se jedná o specifické techniky.

Rukou nebo motorem?

Historicky se setkáváme se dvěma způsoby ostření – ručně anebo s použitím autofokusové jednotky, jejímž úkolem je jen a pouze správně zaostřit snímaný obraz. Automatické ostření je dnes prakticky jediným používaným způsobem ostření u všech kompaktních fotoaparátů, které nemají výměnný objektiv. Většina kompaktních fotoaparátů umožňuje ostřit také ručně, nicméně v tomto případě se ostření provádí mačkáním tlačítka, či otáčením kolečka a sledováním zvětšeného obrazu na displeji fotoaparátu – upřímně řečeno pro mne naprosto nepoužitelná technika, zvláště na displeji s nízkým rozlišením.

Ruční ostření v pravém slova smyslu si dnes můžete vyzkoušet prakticky pouze u zrcadlovek, respektive komapktů s výměnnými objektivy, kde je pro to objektiv uzpůsoben. Otáčením ostřícího prstence na objektivu ostříte na vybraný objekt snímku. Výhodou moderních zrcadlovek je to, že indikují zaostření na zvoleném ostřícím bodě, i když ostříte ručně.

 
Vlevo starší objektiv s ostřícím prstencem a clonovým kroužkem, vpravo inovovaná verze téhož objektivu – zde již najdeme jen ostřící kroužek

Máte-li po ruce digitální anebo lépe klasickou analogovou zrcadlovku, chopt se jí a zkuste si cvičně zaostřit na vybraný předmět. Uvědomujte si při ostření na co se soustředíte a podle čeho vlastně posuzujete, zda je správně zaostřeno. Kontrola správnosti zaostření byla u různých fotoaparátů různá, nicméně nejčastěji se u analogových zrcadlovek setkáte s kruhem, který vypadá jako rozdělený horizontálně na dvě poloviny, v okamžiku kdy se obě poloviny obrazu spojí=lícují spolu, tak máte správně zaostřeno.

U moderních digitálních zrcadlovek je těžší poznat správné zaostření, jelikož můžete posuzovat pouze podle celkové ostrosti obrazu – v takovém případě oceníte zmíněnou kontrolu v podobě indikátoru ostření.

Co má být ostré?

Zcela zásadní otázka. Ostré by mělo být vždy to, co je hlavním smyslem/náplní snímku – pokud bude hlavním objektem dítě v popředí snímané scény, je nesmysl ostřit na les za ním. Při ostření je velmi důležité znát pojem rovina ostrosti/zaostření. Je to rovina, která je rovnoběžná s rovinou snímače fotoaparátu a vše co touto rovinou prochází, respektive je její součástí, je ostré. Všechny objektivy mimo rovinu ostrosti již budou (ve větší či menší míře) neostré.

Čím je vzdálenost objektu od roviny zaostření větší, tím větší je obvykle také míra neostrosti. Ve skutečnosti však rovina ostrosti nemá rozměr jednoho bodu, ale mnohem více a říká se jí hloubka ostrosti. Hloubka ostrosti pracuje s přirozenou nedokonalostí lidkého oka, které nerozliší předměty menší jak 0,25 mm. Hloubka ostrosti je tedy rozsah (odchylek), ve kterém lidské oko neostrost nezaznamená.

Všimněte si rozdílu v tom, co je ostré a jak
 

Jak ostřit?

V případě, že fotografujete zvířata nebo lidi, vždy ostřete na oči - pokud jsou na snímku vidět oči, tak musí být bezpodmíněčně ostré, v opačné případě ztrácí snímek atmosféru. Pokud fotografujete architekturu ostřete na místo, které není úplně nejbližší ale zároveň neni úplně tím nejvzdálenějším.

Pro kontrolu správného zaostření je ideální jemná struktura, kde můžete snadno srovnat, jak dobře máte zaostřeno. Například při fotografování lidí se mi k tomuto účelu osvědčilo předostřit si na vlasy nebo ještě lépe na obočí. Při správném zaostření se před vámi vyloupne detailní struktura vlasů či obočí.

 
Na fotografii můžete vidět jemnou psí srst, takto to vypadá, když je dobře zaostřeno, zdroj: flickr 

A jak ostříte vy? Používáte někdy manuální ostření? A podle čeho kontrolujte ostrost snímku? Podělte se s námi o své zkušenosti.