Některé fotografie nás vrací o několik desítek let zpět. Dnešní FT je o kavárnách, umění, křesle a utíkajících představách.
Posadit se do křesla, zapálit dýmku a tiše poslouchat tiché praskání gramofonové desky na pozadí krásné skladby. Není potřeba na nic myslet, nic hledat, jen se nechat unášet tóny které jemně plují z reproduktorů. Je noc a v tichu zní jen gramofon. Lidská mysl, již znavená dnem, pomalu prochází kdesi daleko, jemně se kochajíce lesem, vodou a vzduchem, zatímco tělo tiše odpočívá v pohodlí křesla a s posledních sil bojuje se spánkem, který nenápadně a tiše přebírá vládu.
Kouzlo starých desek působí po mnoha letech snad ještě intenzivněji, než když si je člověk prvně vyndal s papírového obalu. Gramofon nás vrací až do období meziválečné avantgardy, doby kdy domy stavěl Bohuslav Fuchs, v Brně se chodilo do Savoje a Ery, do doby kdy umění, kultura a politika byly jaksi blíže všednímu člověku. Za jemné hudby desek se ocitáme v kavárně, kde se u kávy řeší funkcionalismus, píší básně a mluví o demokracii. Lidství jako by bylo etherem ze kterého se předou jeho projevy nejrůznějšího druhu, ale nikdy ne ve spěchu, vždy lehce, elegantně a s noblesou. Doba hledání nového vnímání prostoru, krásy a svobody.
Myslím, že v dějinách Evropy jsou čtyři období mimořádného vzepětí ducha, nového uvažování lidství, tvorby představ o světě, času a prostoru. Na antiku, scholastiku a renesanci navazuje právě avantgardu první poloviny 20. století. A také tam, do atmosféry, kterou má mnoho z nás rádo, nás může tento snímek zanést.
Noční poslouchání; foto Jirka R
Fotografie, na kterou když se podíváte, tak přirozeně zavřete oči může být dvojího druhu – buď je tak strašná že se na ni nelze dívat, nebo tak niterná, že si ji člověk chce prožít v sobě. A právě tou druhou je Noční poslouchání od Jirky R. Gratuluji mu ke krásnému snímku i fotografii týdne a dovoluji si upozornit ještě na některé další zajímavé fotografie uplynulého týdne:
Klaunovo stanování od fotrhola je dalším typickým zástupcem jeho kontinuální tvorby. Ukazuje fotografii jako předmět výtvarného umění a designu, s výbornou barevností a mimořádnou kompozicí. Nechybí ani jednotící myšlenka celého díla. Přenesla-li nás fotografie týdne do prvorepublikové kavárny, tak Klaunovo stanování může být krásným obrazem na její zdi.
Klaunovo stanování; foto Fotrhola
Umění není nikdy ničím samostatným, uměním se předmět stává až interakcí s lidským intelektem, emocemi, osobností. Myslím, že není přesné hovořit o nějakém obraze jako o umění, spíše je uměním to, co se nevyslovitelně vznáší mezi divákem a plátnem. Je jako oční kontakt... od clona.
Oční kontakt...; foto Clona
Nedávno mě zaujala v televizi diskuse mezi moderátorem a jedním politikem o práci. Myslím, že onen politik (ač je to u těchto lidí jev poměrně vzácný) měl poměrně pravdu, když říkal, že každá práce je tak důstojná, jako člověk který ji vykonává. Není dobrá a špatná práce, ale může být jen dobrý a špatný člověk. Možná námět na to, jak se příště dívat na ty, kdož jsou Kopáči. Autorem snímku je jihanabenihana.
Kopáči; foto Jihanabenihana.
A na závěr ještě spíše legrační repliku na motiv svobody v podobě snímku Doživotně, jehož tvůrcem je modian. Možná bychom se mohli do něčeho také tak zakousnout a udělat tak něco proto, abychom byly lepšími a kvalitnějšími lidmi. Nikdy není pozdě a třeba právě v tom objevíme svojí svobodu – že odstraníme ze svého života něco, co nás spoutává, zavazuje, na čem jsem závislí. Hranice našeho lidství jsou vždy jen uvnitř nás.
Doživotně; foto Modian