Člověk je nesporně bytostí časovou – každá buňka v našem těle má svůj čas, který vydrží, naše myšlení je nekonečně spojené s časovostí bytí. Přemýšlíme, co stihneme, co po nás zůstane, toužíme po nesmrtelností, kterou rozličným způsobem naplňujeme.
Někdo píše knihy, jiný vede války a staví pomníky, třetí svůj život konzervuje v existenci svých dětí. Tato časovost je něčím, co je pro všechny živé tvory společné a současně je pro člověka jiná.
Jestliže Friedrich Nietzsche říká, že člověk je zvíře, které může slíbit, odkazuje se k tomu, že pro člověka je důležitý časový plán. Nežije pouhým teď, ale budoucností. Svatý Augustin dokonce u definice času naráží na problém, že pro člověka je těžší definovat teď, než minulost a budoucnost.
Mimo tuto časovost je zde ale ještě jeden fenomén, na který upozorňuje Jan Sokol – rytmus. Hodiny mají závaží, které rovnoměrným rytmem vytváří základní podmínky pro měření času. Náš život je rámovaný oslavami narozenin a státních svátků, událostmi, které našemu času dávají jistou přehlednou strukturu a formu, umožňují nám se v něm dobře orientovat a přemýšlet, ale současně nám poskytují možnost jistého ohlédnutí se. Ostatně každé výročí či kulaté narozeniny jsou k takové činnosti důvodem, a to je nutné přičíst ještě všechny svátky a významné dny, výročí a připomínky, které bychom si připomínat měli, ale nezvládáme to.
Rytmus tedy může být něčím, co našemu životu dodá řád. V trapistických klášterech je veškerý život komunity určovaný zvonem. Zvon udává rytmus, prolínaný pravidelnou modlitbou růžence či žalmů, který člověka nese k jisté bezstarostnosti, možnosti se soustředit na sebe, a ne na vnější svět, hledat se a přemýšlet. Naopak jedním z nejhorších trestů pro vězně bývala tradičně temnice, která pochopitelně neničila časovost, ale člověka zcela zbavila rytmu.
Zdá se, že najít vhodné tempo či rytmus je úkolem, který stojí před každým, kdo se nerozhodne odejít do přísného kontemplativně zaměřeného kláštera. Na jedné straně je zde konečná časovost našeho bytí, které někdy skončí (ač nevíme kdy) a na straně druhé velká výzva – pomocí sebe sama najít svému času rytmus, tedy instrumentalizaci našeho pobytu ve světe.
Snímek lustrování, jehož autorem je francoaise právě s tímto motivem pracuje. Ukazuje hodiny, jako onu objektivní časovou jednotku, které tikají a jdou bez ohledu na naši aktivitu. A dva lustry, jejichž ovládání máme ve své moci. Stačí se rozhodnout, že budeme používat vypínač.
Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Možností, jak překonávat překážky je více – někdo sází na zarputilost, někdo na talent, jiný na kreativitu. Říci, který z přístupů je lepší je nesnadné, často totiž vidíme, že ti, kteří měli talent a neměli píli a vytrvalost, ničeho nedosáhli. Naopak netalentovaní dříči sklízí plody své práce. Snímek Varianta průchodu od Balian je ukázkou toho, jak lze překonat jistou bariéru a otevřít si dveře do nového světa.
Varianta průchodu, foto: Balian
Stáří může mít mnoho podob. Může být spojeno s hloubkou a modrostí, bolestí a nemocí, nerudností i pokojem. Jeden z možných obrazů staří zachytil Zoran_2 na snímku Lonely.
Danyjelvlk pracuje s křivkami a hladkostmi abstraktními s jemností, jinotajem a vtipem. Tuto otevřenost podtrhuje také názvem ….
I když do lidí vidět nemůžeme, můžeme se podívat na to, jak prožívají určité situace. Zda jsou do nich ponořeni nebo jsou skepticky zpovrchnělí. Tak jak se snaží prezentovat fotografie ve víru víry ..., tradičně od oko-nomada z dálek východu.
ve víru víry..., foto: oko-nomada