Kompozičních pravidel se nemusíte striktně držet, je však třeba o nich něco vědět. Bez znalosti těžko vytvoříte obraz založený na jejich vědomém popření.
Při komponování obrazu se pokuste vyjadřovat v sevřených celcích, ale nesnažte se za každou cenu zaplnit celou plochu fotografovaného obrazu. Hlavnímu motivu raději ponechejte prostor. Volná plocha vyzní mnohem lépe, než zobrazení dalších nepodstatných objektů. Naopak u obecně známých motivů můžete nechat část tvaru mimo obraz. Působí to dynamicky: divák dostane možnost domýšlet, jak tvar pokračuje, a může sám navázat na vaši tvůrčí činnost.
Rozděl a foť
Horizont ve středu hledáčku dělí obraz na dvě stejné části. Nejvhodnější umístění dělicí linie se však nachází v horních dvou třetinách obrazu. Získáte tak lepší prostorové začlenění objektů a podpoříte obrazové sdělení. Pokud však chcete dosáhnout dramatické atmosféry s mraky a západem slunce, můžete horizont umístit v první dolní třetině i níže.
Kromě uspořádání objektů v obraze hraje velkou roli i kombinace barev a světelná atmosféra snímku
foto: Dana Šlancarová
Už během komponování záběru se snažte uvědomit si všechny rušivé prvky v obraze. Křoví, dráty, popelnice, ale i tmavší nebo světlejší plochy můžete vhodnou změnou úhlu pohledu dostat mimo záběr. Hlavní motiv by měl být zdůrazněn i tonálně: může být tmavší, světlejší nebo barevně výrazný. Pokud se vám to nezdaří úplně, můžete si pomoci úpravami v počítači.
Velmi účinná je kompozice na diagonálu. Ta nemusí nutně vycházet z rohu obrazu a neměla by obraz dělit středem na dvě stejné části. Obraz bude rovněž dobře působit, pokud se vám na úhlopříčku podaří kolmo nebo v úhlu navázat další diagonální linie.
Fotografická parketa
Při fotografování architektonických celků je dobré zachytit v obraze zajímavé popředí. Obraz tím obvykle získá hloubku a prostor. První plán, jak se popředí často nazývá, může tvořit strom, člověk, kámen nebo rámování obloukem dveří. Může být i neostrý. Většinou totiž představuje výtvarný prvek, kterým nic nesdělujeme.
Středová kompozice dveří je porušena postavou v pravé části. Drobná červená linka ornamentu vlevo působí dráždivě a odvádí pozornost od středového uspořádání
foto: Miroslav Myška
Pokud se nachází v popředí postava, jež je součástí našeho sdělení, měla by být ostrá. Postava či zdůrazněný solitér by neměly vybíhat z obrazu ani se dotýkat jeho okraje. Pozor je třeba dát i na to, aby z hlavy „nevyrůstal“ sloup ani jiná vertikála. Postava vždy působí lépe na klidném pozadí. Za ideální lze označit situaci, kdy se první plán tonálně nebo barevně liší od ostatních prvků.
Pokud máte v popředí záběru keř, strom nebo dům, je lepší, rámují-li pouze část obrazu a nezachytíte-li je celé. Mnohdy pomůže, když si objekt svého zájmu prohlédnete předem a vyberete si kompozičně nejvhodnější stanoviště, ze kterého budete fotografovat, a také nejlepší denní dobu. Až nastanou pro váš záměr příhodné světelné podmínky, půjdete najisto.
Buďte puntičkáři
Většina lidí bezmyšlenkovitě umisťuje prvky doprostřed hledáčku. Středová kompozice však působí spíše staticky, je příliš poklidná a diváka nezaujme. Přitom občas stačí drobný posun fotoaparátu do strany, nahoru nebo dolů. Obraz se posune mimo střed a získá napětí. K porušení středového uspořádání někdy postačí i barevný či světelný akcent, umístěný mimo střed.
Centrálně komponovaný detail architektury ctí realitu, posun do strany by změnil zrcadlové uspořádání stavby
foto: Miroslav Myška
Při fotografování architektury se zkuste zaměřit i na detaily. Ty často dovedou představit charakter objektu lépe, než známý, okoukaný celek. Antická hlavice, gotické okno, kubistický lom oken nebo kovové prvky současné architektury, to vše mohou být jednotlivosti celků, které má většina lidí zažité.
Zajímavě působí i detaily architektury, které zakomponujete do odrazů v kalužích, zrcadlení v oknech apod. Účinek můžete ještě zesílit umístěním do zlatého řezu.
Kompozičně ucelený snímek vznikl díky třem pravidlům: zlatý řez, kompozice na diagonálu a rytmus opakujících se prvků
foto: Dana Šlancarová
Nezvyklé upoutá
Většina fotografií se obvykle snímá z výšky očí. Na tento pohled jsme uvyklí nejen my, ale i diváci. Žabí perspektivou zdůrazníte popředí, výrazným nadhledem naopak prostor. U architektury je záběr z vyvýšeného stanoviště (věž, střecha protějšího domu). Nezvyklým úhlem představíte divákovi neznámý pohled, a tím získáte jeho pozornost. Úhlu pohledu musíte ovšem přizpůsobit i kompozici.
Pokud potřebujete objekt bez perspektivního zkreslení, musíte se dostat do středu fotografovaného objektu. Nejlépe poslouží okno protější budovy nebo jiné dostupné vyvýšené stanoviště. Drobné zkreslení již snadno vyladíte v počítači.
Zrcadlení klasické protější stavby v moderní budově násobí neobvyklost pohledu na mrakodrapy. Zajímavější efekt mohl být dosažen větším teleobjektivem, zachycujícím jen výseč skutečnosti. Architektura by se tak stala abstraktním obrazem
foto: Miroslav Myška
Neobvykle může také působit pohled přes sklo, ve kterém se zrcadlí jiné objekty. Nebo přímo použijte zrcátko, které do záběru zobrazí další prvek. Zrcátkem vržený objekt umístěte do volné plochy a dotvořte celkovou kompozici obrazu.
|
Kompozičně nejlepší je umístění podstatné části obrazu do zlatého řezu. Sdělení, které chcete divákovi okamžitě a co nejpříměji ukázat, umístěte do horní levé části obrazu, naopak část obrazu, kterou má vidět na závěr, doprava dolů.
Pokud první sdělení rozšifruje mozek až po shlédnutí dolní pravé části obrazu, je donucen se fotografií zabývat delší dobu a vracet se k začátku obrazu.
Lidské oko je nejvíce uvyklé horizontálnímu obdélníkovému obrazu. Plyne to z toho, že při pozorování okolí otáčíme hlavu převážně vodorovně, jsme zvyklí také na formát filmového plátna, obrazovku televizoru a čtení knih zleva doprava. Proto fotografie prohlížíme horizontálně – napřed nahoře zleva doprava, poté diagonálně doleva dolů a znovu vodorovně doprava.
|
Celý článek najdete v časopise DIGIfoto.