Kdy došlo k onomu velkému přerodu z primáta ke člověku? Snad prvním pohledem na hvězdy? První malbou na stěnu jeskyně? Nebo když poprvé pocítil své svědomí? A došlo k němu vůbec?
Immanuel Kant je vrcholným představitelem osvícenské etiky, který dokázal překonat spory empiriků a racionalistů, čímž otevřel zcela nový pohled na to, jakým způsobem by měl člověk jednat. Jeho rozsah zájmů byl ale podstatně širší. Základní otázkou pro něj bylo, jakým způsobem může vůbec člověk poznávat, a co poznává. Důsledkem těchto úvah pro něj byly známé apriorní předpoklady času a prostoru, jako něčeho, co jakékoli poznání činní vůbec možným.
Podobně v etice přichází z jiným apriorním předpokladem, totiž kategorickým imperativem. Kant byl přesvědčen, že existuje obecné lidství, které je všem lidem společné, a že na základě něj je možné vybudovat univerzální etiku – soubor pravidel, podle kterých by se měl chovat každý, bez ohledu na vzdělání, kulturní prostředí nebo společenskou niku, v níž žije. Samotný kategorický imperativ má dvě podoby, které jsou na první pohled odlišné, ale možná by se při hlubších meditacích nad nimi ukázalo, že jde spíše o dva různé pohledy na totéž.
První verze říká, že by se člověk měl chovat tak, aby zásady, ze kterých vychází, se mohly kdykoli stát univerzálním zákonem. Kant se ptá, zda si lze představit společnost, ve které všichni budou lhát, krást nebo podvádět a odpovídá, že nikoli. Naopak stát, ve kterém budou všichni stále mluvit jen pravdu, chovat se slušně a poctivě, podle něj přijatelný je. Kategorický imperativ by tak mohl například znít: „Nikdy nelži“ nebo „Vždy buď poctivý.“ Druhá varianta je snad ještě zajímavější a říká, že je třeba se chovat tak, aby pro nás člověk nebyl nikdy jen nástrojem či prostředkem, ale účelem sám o sobě.
Kantova etika je universalistická – věří, že etické principy mají platit pro všechny stejně. A právě k tomuto přesvědčení se váže jeho známý citát: „Jsou dvě věci, které mě naplňují nekonečným úžasem – hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Má ale každý člověk skutečně ve svém nitru onen mravní zákon? A pokud ano, jsou pro všechny osoby stejné?
Kant by zřejmě řekl, že je to právě on, kdo nás odlišuje od zvířat. Umělec by možná argumentoval tím, že rozhodujícím rozdílem je umění – zcela zbytečné vyjádření krásy, ze kterého není žádný hmotný profit. Teolog by zřejmě základní diferenci viděl v okamžiku, kdy člověk získal duši. Podobným způsobem bychom mohli projít celou řadu dalších pozic.
Skáčeme ke hvězdám (foto: Martin Kozák)
Martin Kozák na svém snímku Skáčeme ke hvězdám ukazuje, že zemská tíže nemůže člověka udržet bez zájmu o to, co se děje nad tím. Myslím, že dnes by každý souhlasil s Kantovým úžasem nad hvězdnou oblohou. Gratuluji autorovi k zajímavé a netradiční fotografii noční zasněžené oblohy se skokanem, který se nebojí vzlétnout.
Bez názvu (foto: Zjeřak)
Emoce je možné vyjadřovat různým způsobem – někdo křičí a nadává, druhý se jde poprat na fotbalový zápas a někdo jiný vytvoří umělecké dílo. Překročí sebe sama, sdělí se druhým. Tak jako Zjeřak, autor sochy na snímku bez názvu.
Hlavou v oblacích (foto: eMeT)
Netřeba se na hvězdné nebe jen dívat, je možné mít přímo hlavu v oblacích – nevidíme sice tak daleko, ale za ten pocit to rozhodně stojí. Inspirovat se můžeme mužem na snímku Hlavou v oblacích od eMeT.
Bez názvu (foto: Mahonny)
Poněkud děsivý snímek na neutěšenou krajinu můžeme spatřit na nepojmenované fotografii od Mahonny.
První sníh... (foto: Tchmes)
A na závěr ještě upoutávka na Vánoce. První sníh od Tchmes ukazuje, že většina z nás si může nechat o sněžné vánoční přikrývce krajiny nechat jen neostře zdát.