Tento pětadvacetiletý Polák v ní získal se svou sérií "White Elephants - Pass By Me" cenu objev roku. Kdyby Malý princ přistál na Zemi a dostal náhodou do rukou fotoaparát, patrně by nafotil něco podobného jako Piotr.
Snímky nás přitahují svou nedokonalostí, lidskostí i naivitou. Jako když dítě poprvé zkoumá, kam se to vlastně narodilo. Piotr už ale není malý kluk, jak se nám může zdát. Všímá si věcí, které by jiní chtěli přehlédnout.
„Je těžké oddělit člověka a fotografa, pro mě je to stejné. Od té doby, co fotím, jsem mnohem otevřenější a citlivější na lidi a situace kolem mě. Fotografování je má vášeň, občas posedlost. Někdy to je pro mě velmi depresivní, jindy jsem zase šťastný,“ říká Piotr. Je zajímavé sledovat, jeho řeč těla, když mluví.
Nelze si nevšimnout trhaných pohybů. Často se škrábe na týlu, působí plaše. Proč se stal fotografem a jak by charakterizoval svou práci… Poté, co uspěl v soutěži Leica Oskar Barnack Award, musí najednou podávat vysvětlení tam, kde před tím stačil pouze obraz.
Uměním je schopnost žít
Piotr Zbierski se narodil v roce 1987 v polské Lodži. První fotoaparát dostal jako dárek. V jeho začátcích mu posloužila k focení stará továrna v jeho městě.Postupně stále častěji vyjížděl za focením do cizích zemí, kde se už zaměřoval na portrétování lidí. „Zjistil jsem, že se jako fotograf můžu dostal velmi blízko k životu,“ říká. Piotr od roku 2006 studoval vysokou školu Polish National Film School, kterou v letošním roce absolvoval magisterským titulem.
Fotografie ze série White Elephants
Projektu White Elephants se věnoval po dobu 5 let. Některé snímky z této série už prezentoval na výstavách v Rusku nebo Portugalsku nebo rodném Polsku. Většinu ale nepořídil rodné zemi, přivezl si je z cest po východní Evropě a z Indie. „Potkávat lidi jako cizinec, náhodou je fotografovat aniž bych věděl, o koho se jedná, mi dává možnost vidět je v té nejčistší podobě,“ vysvětluje Piotr. Jeho snem je nyní vidět (a snad i fotografovat) vraky lodí na pobřeží Afriky.
Celý projekt White Elephants obsahuje v sobě ještě cyklus „Pass me“, který Piotr připojil až dodatečně. „Série ‘Pass me‘ znamená, že jsem připraven začít novou kapitolu, ale nemyslím focení. Dostal jsem se do bodu, kdy je pro mě jediným uměním život. Formy jako film, fotografie a malířství jsou jen platformy pro komunikaci nejvyššího umění – života. Každodenní focení v posledních několika letech mi pomohlo pochopit, kdo jsem,“ říká Zbiierski.
Nekvalita, která dráždí
S fotoaparátem působí Piotr mnohem sebejistěji. Postavy jsou fotografovány téměř vždy čelně. Díváme se jim do očí, ale je to Piotr, kdo nám vypráví příběh. „Moje fotografii jsou založeny na skutečnosti, ale nejsou realitou,“ říká polský mladík. Přiznává, že ačkoliv fotografuje druhé lidi, jsou snímky z velké části autobiografické.
„V jistém smyslu vyprávím prostřednictvím fotografií lidí o svých vlastních starostech,“ uvádí. Právě proto se jeho snímky od sebe navzájem odlišují. Nesnaží se při realizaci sjednocovat svou tvorbu do jednoho konceptu, ale pracuje skrz své vlastní pocity.
Fotografové pracující podle příruček a pravidel se budou pravděpodobně ohánět kvalitou snímků. Piotrovy snímky skutečně nejsou z tohoto hlediska právě dokonalé. Ale není to právě to, co nás na nich tak přitahuje? Velké zrno, které nás dráždí, rozmazané okraje, neostré postavy v udiveném, radostném či smutném rozpoložení.
Co je to za příběh, ptáme se zmateně. „Moje fotografie nejsou prostředkem k pochopení nebo pokusem dát odpověď. Jsou pro mě víc hledání než nástroj k tomu říct: Gratulujeme, našli jste klíč,“ říká Piotr, který pracuje s fotoaparátem značky Nikon nebo Holgou. „A používáte také fotoaparát od firmy Leica?“ ptali se mladíka poté, co se v létě umístil v Leica Oskar Barnack Award. „Ne, moje fotoaparáty stály 40 eur,“ dostává se jim stručné, ale jasné odpovědi. Za svou výhru byl však odměněn Leicou M9-P s objektivem a jistě ji při své práci rád využívá.
Piotr má velmi vstřícný názor na moderní digitální technologie, a to i přesto, že se v jeho tvorbě převážně setkáváme se snímky pořízenými klasickou cestou. Říká, že fotit na film je dnes už velmi drahé, a proto rád volí kompromis.
Je znát, že Piotrovi proudí v žilách polská krev, vždyť právě jeho krajané nás už nejednou přesvědčili o svých fotografických kvalitách. Pro svou mimořádnou schopnost vcítit se do pocitů druhého se Poláci realizují často právě na poli humanitní fotografie. Je to ona empatie a lidskost, co dělá jejich reportážní a portrétní fotografie věčnými.
Připomeňme si Henryka Rosse, Davida Seymoura, Sylwestera Brauna, Michała Cału, Wilhelma Brasse jako dokumentátory 2.světové války ve své zemi, Jorgeho Lewinskiho jako bravurního portrétistu nebo Adama Pańczuka jako současného představitele polské fotografie.
Ačkoliv módní fotografie do této kategorie příliš nezapadá, tak není od věci zmínit, že i Peter Lingbergh pochází původně z Polska. I ten prvek dokumentu ve své práci často používá, nehledě na to, že jeho snímky jsou neuvěřitelně oduševnělé. Věřím, že i Piotr má před sebou úspěšnou kariéru fotografa, a že o něm ještě mnohokrát uslyšíme. Více najdete na jeho webových stránkách.