Fotografie týdne je o nutnosti archivovat a uchovávat to, co běžně máme potřebu měnit, ničit či zapomínat. Zkrátka snaha za lepší svět, alespoň ve vzpomínkách.
Národní parky a velké chráněné přírodní rezervace jsou myšlenkou jistě velmi záslužnou. První provolání o potřebě je budovat se objevují na začátku devatenáctého století a praktická realizace probíhá přibližně od jeho poloviny.
Svět, který byl na jedné straně uchvácen svým výkonem a růstem průmyslové revoluce si uvědomoval, že má smysl určité unikátní ekosystémy zachovávat a chránit.
První důležitou poznámkou je, že jde o cosi umělého – na jedné straně je zde snaha zakonzervovat a uchovat určitou oblast co možná nejvíce prostou zásahu člověka, na straně druhé ji zcela uměle ohraničuje legislativa a chrání před „přirozenou“ kultivací či zástavbou. Člověk a jeho činnost jako by zde byla stále v kontrastu s přírodou. Bez povšimnutí by nemělo být ani to, že od samého počátku sice šlo o ochranu přírody, ale pro člověka. Aby to byl on, kdo se může pokochat její krásou, divokou zvěří atp.
Fotografie Slowiński Park Narodowy, zachycuje polskou Saharu, tedy oblast nedaleko Gdaňsku, která je v řadě ohledů velké africké poušti skutečně podobná. Snímek nabízí zajímavý pohled, v jehož středu je strom zcela atypicky pokroucený. Jako kdyby odhaloval charakter lidí, které má každý kolem sebe – uprostřed téměř idylické krajiny normálních lidí se objevuje jeden se zvláštním charakterovým profilem. Takový, který zaujme, překvapí svou existencí.
Slowiński Park Narodowy, foto: Azhar
A Azhar ukazuje, že takový člověk ani strom nemusí být nutně jen předmětem pohrdání či odporu, ale také zajímavým osvěžením, objektem ke studiu, prostorem proto, aby mohlo zazářit něco krásnějšího, co by bez něj nemohlo vyniknout.
Gratuluji autorce k velice podařenému snímku, kterému dominují hory, zajímavá obloha a především onen samorost v dokonalé kompoziční synergii a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.
Zdání může na první pohled klamat. Ostatně právě to je důvod, proč se Descartes rozhodl zavrhnout smyslové poznání – nikdy nám nedává jistotu, že se nezmýlíme. Shimmell na snímku 3 zachycuje trojici odkvetlých pampelišek, nikoli ale uprostřed sněhových plání ale v prostoru vápencového lomu.
Jinou reflexi tří odkvetlých rostlin nabízí zajímavá černobílá fotografie s názvem I ledové květy umí pohladit... , kterou pořídil no 21. Tentokráte ovšem zasazenou do autentického krystalického sněhu. Ukazuje, že ač mráz může zničit vše, co je na povrchu, tak konečné slovo bude mít zase život, který na jaře znovu vyraší.
I ledové květy umí pohladit, foto: No21
...Na konci světa... fotografie z minulého roku, neboť letos se sněhu a zimy zatím příliš nedostává. Dřevěné zátarasy jsou vděčným objektem a zvláštně na černobílých fotografiích pěkně vyniknou. Což je ostatně také případ tohoto snímku.
Na konci světa, foto: fakir.h
A na závěr ještě jeden černobílý snímek tentokráte přehrady. Nese název Vírské zastavení a autorem zajímavého kontrastního snímku, na kterém vedou žebříky až téměř do nebe (nebo na samé dno?) je navyy.
Vírské zastavení, foto: navyy