Zvětšení hledáčku fotopřístroje

Parametrům hledáčků ve fotopřístrojích bývá často ze strany výrobců i uživatelů věnována jen minimální pozornost. Navíc jsou často ještě některé parametry hledáčků špatně pochopeny. Mnoho fotografických publikací, učebnic i kurzů učí fotografy zásadám správné kompozice. Zdůrazňují, že správný výřez by se měl provádět již při snímku. Dodatečné výřezy při zpracování vedou vždy ke snížení rozlišení snímků. Fotografující ale musí mít jistotu, že na snímku bude přesně to, co si určil. Proto by měl ideální hledáček splňovat následující parametry:

Rámečkový  hledáček

1. 100 % pokrytí snímacího pole. To, co je vidět v hledáčku, musí být na snímku. Ani víc, ani méně.

Méně nesmí být na snímku v žádném případě. To je závažná vada hledáčku, i když se vyjímečně vyskytuje. To, že je na snímku více, zdůvodňují výrobci rezervou proti špatnému zarámování snímku. Existují ale hledáčky, které ukazují jen třetinu snímané plochy – z šestimegového fotopřístroje by byl při následném ořezu využit jen dvoumegový výřez. To, že je často přesah na každé straně jiný se už nedá zdůvodnit vůbec.

2. 100 % zvětšení. V hledáčku by měl být vidět stejný obraz, jako je přímý pohled očima.

Pohodlně se pracuje s nejjednodušším, rámečkovým hledáčkem, kde se přímo pozoruje snímaná scéna. Tento hledáček ale nesplňuje další kritéria.

3. Obraz v hledáčku shodný se snímkem, bez paralaxy.

Vyhovují pouze přístroje, u kterých se obraz pozoruje snímacím objektivem. U optických průhledových hledáčků lze toto kritérium částečně řešit pomocí složitého opticko-mechanického systému.

4. Ostré ohraničení snímaného pole, ostré zobrazení dalších údajů.

Také tento požadavek vyžaduje u optických průhledových hledáčků velmi složitou optickou soustavu.

5. Pozorování obrazu bez nutnosti akomodace oka na velmi krátkou vzdálenost.

Ani největší displeje současných digitálních fotopřístrojů neumožňují pohodlné pozorování snímaného obrazu a nejen starší lidé mají při jejich používání „krátké ruce“.

6. Obraz výškově a stranově nepřevrácený.

Se zrcadlovkami, na jejichž matnici se dívalo shora, se fotografovalo opravdu dost nepohodlně.

7. Jasný a zřetelný obraz i při silném okolním světle.

Z tohoto pohledu některé displeje vysloveně selhávají.

8. Výstupní pupila co nejdál od výstupu hledáčku.

Zejména uživatelé brýlí ocení pozorování celého obrazu i z větší vzdálenosti od očnice.

Všechny uvedené parametry mohou splňovat pouze jednooké zrcadlovky a přístroje s elektronickým hledáčkem. Rozbor elektronických hledáčků bude obsahem samostatného článku.

Jednooké zrcadlovky

Název mají podle zrcátka, které odráží obraz z objektivu na matnici. Při expozici se toto zrcátko sklopí a umožní zobrazení snímané skutečnosti na film nebo obrazový snímač.
Obraz na matnici se pozoruje střechovým pentagonálním hranolem. Není to jediné řešení (existují i systémy s jiným uspořádáním), ale je používáno nejčastěji.

Střechový pentagonální hranol

Zvětšení hledáčku zrcadlovky

Již před několika desítkami let se konstruktéři kinofilmových zrcadlovek snažili o to, aby obraz v hledáčku měl (při použití tehdy nejobvyklejšího objektivu s ohniskovou vzdáleností 50 mm) stejný zorný úhel, pod kterým pozoruje stejně velký předmět lidské oko. To znamená, že je obraz, pozorovaný oběma očima (jedním přes hledáček a druhým přímo) stejně velký. Číselně je vodorovný pozorovací úhel 39,6 °, svislý 27 °.

K tomuto ideálu se podařilo přiblížit jen u špičkových profesionálních přístrojů. U běžné, levnější produkce bylo zvětšení menší a dokonce se s vývojem nových typů stále zmenšovalo. Důvodem byla konstrukční náročnost a cena optické soustavy s větším zvětšením.

S nástupem digitálních zrcadlovek s menší velikostí snímacího čipu dostali výrobci a prodejci do ruky další „fintu“. Uvádějí zvětšení hledáčku stále pro objektiv 50 mm. Pro stejný snímací úhel by ale měli zvětšení uvádět pro ohniskovou vzdálenost, odpovídající menšímu formátu. Tedy pro objektiv přibližně 32 mm (pro snímače velikosti APS) a 25 mm (pro systém 4/3). Proti kinofilmovým zrcadlovkám se tak velikost obrazu v hledáčku opět zmenšila. Demonstruje to následující obrázek: srovnání velikosti obrazu u klasické špičkové kinofilmové zrcadlovky (vlevo) a u současné levnější zrcadlovky digitální.

Srovnání obrazů v hledáčku

Nahrazení hranolu zrcátky

Snaha o levnější a lehčí konstrukci vedla některé výrobce k nahrazení skleněného hranolu soustavou tří zrcátek ve stejném optickém uspořádání. Tím se ale snaha po dosažení většího zvětšení ještě dále zkomplikovala. Ve skle hranolu dochází vlivem lomu na vstupní a výstupní ploše k prodloužení zobrazovacího svazku (znázorněn zeleně). Obraz se však jeví, jako by byl pozorován z kratší vzdálenosti (znázorněno červeně). Zdánlivě je konec hranolu v místě, vyznačeném modrou čárou.
U soustavy se zrcátky k tomuto jevu nedochází a obraz je pozorován z původní vzdálenosti. Pozorovací úhel i zvětšení jsou menší. Zkrátit vzdálenost mezi okem a matnicí není možné, zmenšila ba se velikost zrcadlových ploch a části obrazu by byly ořezány.

Prodloužení zobrazovacího svazku ve skle

Pozor na záměnu s velikostí zorného pole

Zvětšení hledáčku zrcadlovky se nejčastěji uvádí v %. Ve stejných jednotkách se ale uvádí i pokrytí snímacího pole. Zde se hodnoty 100 % dosahuje snáze a často to bývá i náležitě reklamně využito. Již legendární Nikon F v roce 1959 uváděl: „100 % obraz v hledáčku!“ a bylo tím myšleno pokrytí (na negativu bylo přesně to, co v hledáčku).

Pozor také na úhlové hledáčky a specielní očnice. Úhlové hledáčky zpravidla umožňují dvojnásobné zvětšení pozorovaného obrazu. Je však přitom vidět jen výřez z obrazového pole. Některé očnice naopak snižují zvětšení hledáčku. Posouvají ale výstupní pupilu celé soustavy a zlepšují pozorování obrazu při fotografování s brýlemi.