V řecké mytologii, ale také v dalších starověkých náboženských systémech je možné vidět, že existuje bůh Slunce, jako jedna z klíčových postav celého panteonu. Někde k němu bývá přiřazována také jistá moudrost nebo nadvláda nad živými.
Lidé starověku si význam slunce, jako života nezbytného prostředku bytí bezprostředně uvědomovali. Oproti tomu pojem světlo, je vnímaný jako spíše astronomický a žádný bůh k němu přirazen není, jakkoli už ve starém Egyptě, ale také na dalších místech je možné nalézt spisy o pohybu světla, o jeho odrazu atp.
Světlo tedy nebylo neznámé či abstraktní, ale nebylo třeba mu přisuzovat žádné božstvo. To bylo dostatečně jasně vyhrazeno pro slunce.
Významný obrat pak znamenalo až křesťanství, které veřejný prostor postupně zbavovalo představy parciálních božstev živlů či fenoménů. Místo toho, se o slunci začíná stále více hovořit a psát analogicky a do popředí se dostává světlo či záře. Rozum osvícený vírou je pak jistým myšlenkovým motivem od středověku až po osvícenství, které světlo přisoudí právě rozumu.
V lidové řeči se pak objevuje světnice, tedy místnost, která v sobě integruje dvě významné charakteristiky světla. Je to předně světlá místnost – zatímco dílna nebo kuchyň byly tmavé, světnice je veřejným prostorem, místem setkávání lidí jak domácích, tak také vesnických. Světnice je prostorem, kde skrze světlo vycházejí na povrch věci, které se děli někde v přítmí. Světlo ukazuje práci rukou takovou, jaká je a umožňuje její sdílení s druhými.
Jan Patočka pak upozorňuje na skutečnost, že v mnoha jazycích, včetně češtiny, jsou slova svět a světlo společná. Světnice je tak světem v malém. Místem, kde se realizuje žití. Prostorem opravdových a veřejných socializačních aktů. Není možné v ní provozovat tajná spiknu či podvody. Je v ní světlo a svět.
Světlo nezastavíš..., foto: Mc Dedek
Svět je to, co je ozářené světlem. Světlo je konstituující prvek světa. A tak i pro vesničany mohla být světnice místem, kde je svět takový, jaký ho chtěli mít a jaký ho vnímali. Ve světnici se žilo a slavilo, byla místem ale také pohřebních rituálů i slavení svateb a narození. Jako by prameny všeho bytí směřovali k ní. Nikdy nebyla také izolovaná. Světnice je půda, kam mohou chodit – a chodí – druzí, tedy veřejným prostorem, který pro svoji existenci předpokládá pravdu a viditelnost, ale nepředpokládá slunce.
České slovo světnice tak pěkně odkazuje k diferenci mezi světem a sluncem. Světlo, které utváří svět, nemusí být primárně fyzikální podoby. Nejde v něm o fotony a vlnové délky, spektra a diskrétní hladiny, nýbrž o pravdu a sociální vztahy.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Mc Dedek k podařenému snímku, který jako by ilustroval tento paradigmatický obrat od slunce ke světlu. Moravský národní buditel Fryčaj pak dává celé situaci náboženský kontext, když v jedné velikonoční písni o Ježíši uvádí: „tma pekel před ním utíká, / z ran, jež jsou divem zaceleny, / vítězná záře proniká.“ Snímek Světlo nezastavíš.... nabízí možnost jít o krok dále než Fryčaj a ptát se, co je pro nás ono světlo, které nelze zastavit, jenž proniká vším a jehož přesný zdroj jen zdánlivě tušíme, co je oním světlem, které konstituuje to, čemu sami říkáme svět.
Nejmil nabízí opět netradiční barevně i emočně výrazný snímek s dokonalým technickým zpracováním, který se opírá o silné lidské příběhy. Tentokráte jde o nemoc. Fotografie Alopecie ukazuje zranění, slabost, smutek, ale také sílu a soudržnost nemocných.
Alopecie, foto: nejmil
Subalova Cudná je pěknou ukázkou toho, jak si fotograf může všímat věci, které by jinak nikdo neviděl. A místo jednotlivin dává pohlédnout na tvář s emocí.
Cudná., foto:subal
Snímek s výrazným černobílým tónem od Lenky K. … zachycuje člověka doslova zapuštěného do nábřežního prostředí.
A na závěr ještě jeden snímek reflektující člověka a architekturu. Tentokráte hrající si s poměry a linkami. Takový je shimmell a jeho hlídač.