Sdílejí stejnou část příběhu a přesto má každý z nich zcela jasnou představu o světě. Jednou z nedílných charakteristik městského života je, že ačkoli je člověk v neustálém obležení cizích lidí, tak je vlastně sám.
To, že vedle nás někdo stojí v autobuse, nevytváří žádné sociální pouto, jen přispívá k určitému ekosystému, který kolem sebe máme. Někdo potřebuje v takové situaci prchnout na venkov či do lesů, jinému představují právě tito lidé kulisu, která je pro něj zdrojem inspirace a bezpečí.
Vzpomínám si, jak jsem ještě jako student chodíval ranní Olomoucí, ve které nikdo nebyl, bylo možné jít půl hodiny středem města a nikoho nepotkat. A tento pocit byl v kontextu kulis města silně diskomfortní – nestala se nějaká mimořádná živelná událost, o které mi nikdo neřekl? Je skutečně všední den? Nespletl jsem se o několik hodin? Lidé jsou nedílnou součástí toho všeho, a pokud ve městě chybí, přestává být město městem.
Člověk na vesnici se musí družit v podstatě s každým. Je třeba pěstovat dobré vztahy se sousedy, neboť je to nezbytné pro komfortní přežití, užitečné z hlediska sdílení služeb a pomoci, ale také z toho důvodu, že nikoho jiného po ruce nemáme. Ve městě se naopak nemůžeme přátelit se všemi a své blízké – ty, se kterými chceme vstoupit do nějakého hlubšího společenství – si pečlivě vybíráme. Ostražitě, plní nedůvěry a často determinování Davidem Humem a jeho konceptem přátelství, jako prospěchářské činnosti.
Japonští lidé III, foto: Dirtmaniak
To, že ve městě jdou tři lidé vedle sebe, znamená, že s sebou nesou nemalé penzum společných zážitků a prožitků. Slyší tytéž ptáky a auta, vnímají stejný prostor a sledují tutéž budovu. Jestliže moderní vnímání veřejného prostoru je vždy spojené s určitou percepcí toho, jak by měl působit, pak lze říci, že by i tento zážitek či naladění měli mít společné. Přesto je vlastně nic nenutí, aby o něm společně přemýšleli. Sdílení těchto prožitků, jakkoli zcela imanentní, představuje ideový substrát skutečného měšťanství, jako specifické podoby společenství.
Snímek Japonští lidé III zachycuje trojici mužů, kteří nesou společný příběh, možná mají společnou cestu a společně vnímají svět kolem sebe, ale to v žádném případě neznamená, že musí nutně vykročit ze svého individualismu a samoty. Mohou být pospolu a přitom sami. Mohou společně tvořit město, i celý příběh, který si do nich každý divák může projektovat.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Dirtmaniak k pěkné fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých děl uplynulého týdne.
Frankfurt nad Mohanem se v očích a rukou Pavla Kozdase proměnil v Sin City, a to tradiční moderní architektonickou podhledovkou s nezaměnitelným rukopisem kompozičním i technickým. Černobílé provedení dává celému dílu specifikou tajemnou atmosféru.
Také No21 pokračuje ve své sérii melancholického podzimního reflektování stromů zrcadlících se ve vodní hladině. Tentokráte v provedení s názvem Přichází období dešťů....
Přichází období dešťů, foto: No21
Po mém soudu jeden z nejzajímavějších fyzikálních jevů je povrchové napětí, které zodpovídá za to, že stromy mají v korunách vodu a nemají pumpu, že vodoměrka chodí po vodě nebo že vodní kapka je téměř dokonale kulatá. A právě jednu z takových hrátek s povrchovým napětím zachycuje snímek Obrácený vykřičník od jonyyy.
Obrácený vykřičník, foto: jonyyy
Na závěre ještě jedna malá barevná abstrakce hrající si se světlem s názvem čárka od db strenického.