Začínáte vystavovat fotografie na internetu? Nejen pro vás tu je malý a zcela subjektivní výkladový slovník komentářů pro uživatele fotoserveru.
Nedávno jsme v článku O Máně a cestách amatérů opustili našeho fotografa někde před křižovatkou, ze které většinou není návratu. Někteří majitelé fotoaparátů k ní ani nedojdou a z těch co se dostanou až sem, další dost podstatná část, zůstane stát a po čase se otočí zpět.
max. velikost
Tvé vlastni srdce to bylo, co řeklo ti: Lazare, vstaň!
Ale tu a tam se najdou nezodpovědní jedinci, kteří už jen ze zvědavosti udělají pár dalších krůčků vpřed. Je jedno, co je popohnalo, neboť ta neznatelná hranice byla překročena a past sklapla.
A tak tito fotoamatéři v domnění, že je čeká široké nebe plné volnosti, kde rozevřou křídla jako Ikaros a… začnou vkládat fotografie na některý z fotoserverů. Velmi rychle však zjistí, že vosk z jejich perutí je pryč a že své nohy vláčí po zemi. Občas i blátem a podobným neřádstvem.
Protože na těchto fotoserverech potkají lidi. Stejné lidi jako na ulici, v zaměstnání nebo ve škole. Bytosti různých nátur, nálad a preferencí, které stejný koníček často spojuje jen velice zdánlivě. Jedni tam bývají pro jakýsi pocit sounáležitosti, jiní mají potřebu se vymezit. Jedni se chtějí zviditelnit, jiní hledají radu nebo alespoň utvrzení, že jejich cesta není marná.
Potkáme tam jedince introvertní a stydlivé stejně jako samolibé hlupáky. Lidi, co si zametají před vlastním prahem i sprejery, kteří vyhlížejí, čí dílo by „korunovali“ svým vandalstvím. A mnoho dalších typů i „týpků“ jaké potkáváme, když procházíme jakýmkoliv městem.
I na té ulici lidé často nemluví stejnými jazyky, ač to tak na první poslech vypadá. Slova a věty, které vypouštějí z úst, nemívají úplně stejný význam, jaký by v nich slyšel cizinec. A tak i na fotoserverech čte občas nově příchozí výroky, které spíše mají skrývat to, co by jejich autor raději nezveřejňoval. Například:
Prošel jsem ti galerii a moc se mi líbila, což jsem projevil nejvyšším hodnocením – koukej mi to rychle vrátit nebo se naštvu a všechny další fotky ti strhám.
Já fotografuji pro radost a nehraji si na nějakého umělce – opovaž se moje životní dílo, kterému jsem i s nahráním na server věnoval tři minuty svého, tak drahého času, nějak zkritizovat.
Své fotografie zásadně neupravuji – nejsem ochoten, či dokonce schopen se naučit používat ani ten nejjednodušší program na úpravu fotografií.
Jakékoliv softwarové úpravy ve fotografii jsou nepřípustné – nemám ani ponětí co probíhá v mém digitálním fotopřístroji, když stisknu spoušť. A nikdy jsem nestál v klasické fotokomoře, takže ani netuším, jak široce se dá i analogový postup výroby fotografií ovlivňovat.
Fotografie musí mluvit sama, jakákoliv písmena u ní jsou jen berličky, které mají ospravedlnit špatně udělanou fotku – Občas se mi něco asi povede a třeba by se to mohlo líbit. Jenže když se tomu pokusím přiřadit písmenka, může být poznat, že vlastně sám nevím, co a proč jsem udělal.
Jsem příliš svobodomyslný na to, abych uznával nějaké kompoziční zákonitosti – ve své svobodomyslnosti též pohrdám zákony o zemské tíži a proto, na protest proti omezování mého já, zásadně padám směrem od středu země nahoru…
Tohle bude asi „umění“ – můj kulturní vývoj se zasekl někde u leporela s Krtečkem a nehodlám na tom nic měnit. Vše co není ostré, barevné a hlavně prvoplánové, tvrdě a nekompromisně odmítám.
Jen ten kdo fotografuje na film, si smí říkat fotograf – Hurá! Už se mi dvakrát povedlo založit film do fotoaparátu a nezničit ho! Jednou se ho snad naučím i vyvolat!
Toto jsou jen namátkou posbírané výroky, které vnímám jinak, než by si jejich autoři asi přáli. Je to můj subjektivný výběr i výklad a vůbec si nedělám nárok na úplnost a přesnost. Je na vás – čtenářích – jestli si tento slovník doplníte o další výrazy a jejich výklady.