Profil čtenáře: Miroslav Koudelka

Lumír Žemla vám začal přinášet pravidelné pondělní Žemloviny, Martin Kozák psát o sportu a fotografii – oba přitom mají své fotografie v Galerii DIGIareny. Jak je vidět, web DIGIarena se svou galerií jsou docela provázané.

Nejinak tomu bude i v případě článků, které připravujeme a ve kterých začínáme představovat vybrané fotografy z Galerie a jejich snímky.

O stromech, foto: Miroslav Koudelka

Jako prvního fotografa jsme vybrali Miroslava Koudelku, který své snímky zde nahrává již pátým rokem, avšak – co možná nevíte – fotografuje několikanásobně déle. Zajímalo nás, jak se k fotografování dostal a také, jak se dívá na snímky ostatních fotografů.

Jak jste se dostal k fotografii?
Fotoaparáty mě zpočátku zaujaly jako technicky zajímavé stroje, kde je všechno přesné, funkční – něco jako hodinky, ale navíc s úžasným cvaknutím závěrky. Také jsem znal pana Šedivého, který byl ve vesnici, kde jsem žil, místním dokumentaristou a tyhle stroje měl.

Když jsem si pořídil první fotoaparát, Sokol, pamatuji si, že jsem se divil, že má na objektivu vyraženo číslo padesát a ptal jsem se pana Šedivého, jak to, že on má to číslo na objektivu pokaždé jiné. Byl jsem prostě chytré dítě. (úsměv)

Focení mě začalo bavit a zhruba v roce 1980 jsem začal chodit do fotoklubu v Semilech, kde zejména Karel Bárta – výborný člověk a fotograf – dovedl svými fotografiemi upoutat mou pozornost natolik, že fotografii mám rád dodnes.

Fotíte tak již desítky let, přestože fotografie není pouze o použité technice, jaké fotoaparáty jste za tu dobu vystřídal? Určitě jich nebylo málo.

Mým prvním fotoaparátem byl zmiňovaný Sokol, potom jsem měl Prakticu MTL, Pentacon Six, později Nikon F 401 a F 601, dodnes nedám dopustit na širokoúhlý 20mm objektiv Carl Zeiss Flektogon. Objektivy jsem pořizoval průběžně, většinou z inzerátu, ale i nové.

Žal | .. o návratech .., foto: Miroslav Koudelka, 2×

V té době jsem obesílal různé soutěže a každý úspěch pro mě znamenal kopnutí dál. Potom nastala doba digitálních fotoaparátů, což se mi vůbec nelíbilo. Byl jsem zastáncem klasického filmu, vyvolával a tvořil jsem fotografie černobílé, barevné i na formátu 30×40 cm doma a zuby nehty jsem se bránil zakoupení digitálu.

Dokonce jste přestal na nějakou dobu fotografovat vůbec…

Ano, téměř deset let jsem nefotografoval. Čas, který jsem do té doby trávil fotografováním, jsem věnoval malování, které mě zajímalo už od školních let. Na své padesátiny, v roce 2006, jsem ale od rodiny dostal digitální zrcadlovku Nikon D70. No a vše se vrátilo do starých kolejí.

Protože mi „dé sedmdesátku“ po roce nějaký zloduch ukradl, koupil jsem model D80. Ten se mi nevyvedl a po dvou letech zkolaboval. Takže nyní fotím na Nikon D90.

Hodně často na Vašich fotografiích je člověk v krajině, navíc ve vztahu, kdy člověk je často jen malá ikona a krajina rozlehlá, plánujete tyto snímky dopředu? Přitahují vás právě tyto motivy?

Většinou ano, mám představu o konečné podobě fotografie, většinou si nechám člověka do určitého bodu dojít anebo dojet. Nacvakám toho samosebou spoustu, málokterá mi vyjde podle představ. To ale ví asi každý, kdo trochu fotí… To se týká klasické dokumentární anebo jak se dnes častěji používá street fotografie.

Mám ale vyfocených mnoho krajin a městských částí, které už předem vymýšlím k zakomponování postavy anebo postav do prostoru. Potom použiji člověka z jiné fotografie a celkově většinou fotku „máznu“ anebo jinak na počítači upravím. Předkládám pak toto dílko jako experiment, grafiku či koláž. Snažím se používat zkratku např. v tom, že nosné linky anebo části vybělím a tím dostane fotografie směr.

Poslední zimní den, foto: Miroslav Koudelka

Jak se díváte na možnosti komunitních webů a galerií, jako je DIGIarena, když to třeba srovnáte s prezentováním fotografií „offline“ ve fotoklubech?

Samozřejmě že fotografie je až na papíře fotografií, ale na webu je to hlavně o reakci na fotografii, která je pro mě důležitá, člověk se stále učí a stále hledá. Rovněž jde i o poznání spousty výborných fotografií, a vlastně i lidí – když ne naživo, tak alespoň virtuálně. Člověk by zakrněl, takže je potřeba srovnávat.

Na webu vidí fotku stovky lidí, a to ve fotoklubu ne. Tam už většinou autoři fotí to své, sice se fotografie řeší, ale většinou reakce kolegů předem odhadnu. Jsou fotografie, do kterých si nenechám „kecat“ – vlastně nechám ale nic mě nepřesvědčí. Je pro mě důležité, jak ji lidé pochopí, jestli je fotka dostatečně čitelná a podobně.

Na DIGIarenu vkládám fotky od roku 2007, líbí se mi její prostředí. Rovněž mám mnoho čísel časopisu DIGIfoto, který jsem odebíral, škoda že přestal existovat, byl pro mě dobře vyvážený a rád jsem si přečetl něco o technice.

Lavička, foto: Miroslav Koudelka

Sledujete fotografie ostatních uživatelů ať už v Galerii DIGIareny, nebo jinde na internetu?

Ano, s velkým zájmem, je pravda, že mnoho z nich, vlastně většina, jsou (pro mě) „cvaky“, ale ty potom nekritizuji, nemám potřebu někoho poučovat, každý to vidí nějak a že vloží fotku je jen dobře, že se chce podělit o své chvíle štěstí s fotoaparátem. Na druhé straně vkládají fotky lidé kteří mají neskutečné výsledky, je krásné vidět, co lze všechno zachytit, vymyslet.

Nejraději se podívám na černobílou živou fotografii a také ji se širokým objektivem rád dělám, přestože tady na DIGIareně moc těchto fotek nemám. Snažím se zachytit lidičky v Semilech ale i jinde.

Co by podle vás měla mít dobrá fotografie?

Musí mít nějakou přidanou hodnotu, je to těžké takhle říct, ale když pominu klasiku – světlo, kompozici, moment, technickou úroveň – tak u mě je to nevšednost, nápad, vtip, zkratka, atmosféra fotografie.

  
Před bouřkou | Cigárko, foto: Miroslav Koudelka, 2×

Fotogalerie

Snímky Miroslava Koudelky můžete vidět v Galerii DIGIareny, či na jeho vlastním, jak sám říká – téměř zapomenutém, webu.

Video YouTube

Videoprojekce fotografií Miroslava Koudelky