Václav Širc: Dobrá fotka se mi musí líbit

Koho budeme považovat za profesionála? To je otázka, která se sama nabízí. Za prvé nejspíš někoho, kdo se fotografováním živí, za druhé bude mít reference zaplněné zvučnými jmény či velkými firmami. Neméně podstatné za třetí – jeho fotky se jednoduše líbí. Nakolik je ale dnes ještě fotograf hlavním tvůrcem díla, pod které se podepíše? Nejen na to jsme se ptali Václava Širce.

Foto: Václav Širc

Jak jste začínal? Na vašich stránkách jsem se dočetla, že jste hned po škole dal do podnikání. Mělo to něco společného s focením?

Ne, v té době jsem ještě nefotil. Na vysoké škole jsme se s kamarády pustili do natáčení filmů a reklam. Ze začátku jsme to vnímali spíše jako srandu, ale velmi rychle se z toho stala práce. Založili jsme reklamní agenturu a k tomu jsme ještě dodělávali školu.

Jaké jste měl do té doby zkušenosti sfocením?

Vůbec žádné. Tehdy mě focení nebavilo, nevlastnil jsem ani fotoaparát.

Jak jste se k focení tedy dostal?

V době, kdy jsme měli reklamní agenturu, pro nás byl velký problém sehnat kvalitního fotografa za dobrou cenu. Takže jsme si na poradě sedli a rozhodovali se, kdo z nás se naučí fotit. Volba padla na mě.

 
Foto: Václav Širc, 2×

Jak na to období začátků vzpomínáte? Muselo to být pro vás složité, když jste do té doby takřka vůbec nefotil.

Nemám problémy s učením. Nakoupil jsem si literaturu a během týdne jsem měl veškerou teorii zvládnutou. Pak už bylo potřeba jen fotit a zjišťovat, co se mi líbí a co se mi nelíbí. Šlo to rychle, nedlouho poté jsem již fotil první ročník České miss.

Od kdy se focením živíte?

Od roku 2009.

Proč jste se rozhodl opustit firmu a vydat se tímto směrem?

Ve společnosti jsme byli čtyři společníci a pracovali jsme způsobem, že každý měl na starosti svůj projekt, který sám táhnul od začátku do konce. Byla to práce často třeba na šestnáct hodin denně a po osmi letech jsem už z toho byl hodně unavený, hlavně duševně. Chtěl jsem chvíli dělat něco, co bude trošku pohodlnější.

 
Foto: Václav Širc, 2×

Ve focení máte kolem sebe velký tým lidí?

Ne, v Čechách se velké produkce většinou nezaplatí. I když děláte větší kampaň, tak jsou rozpočty vůči jiným zemím výrazně menší. Když se fotí katalog v zahraničí, tak jenom produkční tým čítá třeba deset patnáct lidí. U nás se ta samá věc zvládá klidně ve dvou nebo ve třech. Česká republika je v tomto ohledu velmi specifický trh.

Na svých stránkách uvádíte takovou obecnou definici profesionálního fotografa, podle které je profesionál ten, kdo fotí za účelem výdělku. Jsou peníze hlavním kritérium, podle něhož se rozhodujete, zda zakázku vezmete?

Určitě ne. Často se mi stává, že práce, která mě hodně baví, bývá většinou placená spíše mizerně a naopak.

Zasáhla váš obor také celosvětová finanční krize?

Jak se to vezme. Před krizí jsem měl tolik práce, že jsem ji nestíhal a dnes jí mám prakticky stejně. Jiná věc je, která ale s krizí nemá až tak moc společného, že se paradoxně neustále snižují ceny. Za kampaň, za kterou dostal fotograf ještě před pěti lety dejme tomu sto tisíc, dnes dostane polovinu. To je špatně, když vezmu v úvahu inflaci a další věci, které fotograf potřebuje, a které spíše podražily. Ceny by měly drobně stoupat a ne výrazně klesat. Ale to se týká i modelek. Dříve nebyl až takový problém, aby modelův či modelčin honorář za kampaň nebo TV reklamu včetně buyoutu (odkoupení autorských práv, pozn. red.) přesáhl sto tisíc, dnes za srovnatelnou práci bývá běžné třeba čtyřicet. To je záležitost posledních pěti let.

 
Foto: Václav Širc

Jak moc je práce profesionálního fotografa tvůrčí? Závisí průběh a výsledek focení pouze na vás?

Když fotíte větší kampaň, dostanete od klienta většinou velmi konkrétní zadání od začátku do konce – jak bude modelka vypadat, co bude mít na sobě, jak se bude tvářit, co bude dělat atd. To znamená, že máte prakticky hotový obraz, který jenom převedete do fotky. Fotograf tak víceméně skončí jako řemeslník a nějakého svého tvůrčího ducha tam tedy nemá šanci uplatnit. U hůře placených zakázek naopak často chce klient po fotografovi, aby toho vymyslel mnohem více sám. Prakticky se chce po fotografovi, aby suploval práci kreativců v reklamních agenturách.

Je nemyslitelné, že ve chvíli, kdy fotíte opravdu velkou kampaň, ještě nevíte, co přesně na fotce bude. Od toho jsou agentury, které vymyslí kreativu, připraví skici a na focení vyšlou svého člověka, který na průběh dohlíží a kontroluje, aby byl jejich záměr naplněn. Stejně tak tam bývá někdo od klienta. Fotograf je na place prakticky režisérem, řídí lidi ze svého týmu, fotí a poté předává nafocený materiál. U větších zakázek fotograf často ani neretušuje.

Nesnížily se honoráře právě proto, že firmy přišly na to, že přefotit hotový obrázek jim může kdokoliv, kdo vlastní digitální fotoaparát a za mnohem méně peněz?

Myslím, že časy takového toho fotografického partyzánství jsou snad již za námi. Viděl sem dost průšvihů ve chvíli, kdy si majitel firmy řekl, že nechce drahého fotografa, protože vlastní digitální kompakt a může si to klidně nafotit sám. Je třeba brát v potaz, že focení není pro klienta jediný náklad v reklamní kampani. Musí se zaplatit tisky, prostor v časopisech, na billboardech, honorář reklamní agentuře, modelům, modelkám atd. Potom v globálu není honorář pro fotografa až tak zásadní částka. Takže případy, že se pan majitel společnosti začne přes noc považovat za fotografa a pak celá kampaň stojí za „dvě věci“, již naštěstí dnes nejsou tak časté.

Foto: Václav Širc

Jak je to se vkusem klienta? Můžete si dovolit mít námitky, když se vám něco v zadání nelíbí?

Záleží na tom, o jakého klientela jde. Pokud se jedná klienta, který si nechal vypracovat kompletní kreativu, tak by ode mě bylo velmi neprofesionální, kdybych to řešil. Menší firmě, která si zadání vymýšlela sama a já vím, že obsahuje chyby, na které bych poté mohl doplatit jak já, tak klient, mohu zkusit poradit nebo ji navést trošku jiným směrem.

Je to tak, že už když jsem začal fotit, byl jsem reklamou a audiovizuální tvorbou dost poznamenaný, a proto mě vůbec netrápilo, že nedělám své vlastní kreativní umění. Když jsme začali dělat filmy a napsali jsme, dle mého názoru, dobrý scénář a poté se do toho vložil klient se svými připomínkami a následně se z toho stala hloupost, to člověku přijde líto a říká si, že mu třeba ničí jeho dobře odvedenou práci. V průběhu let už ale tahle lítost vymizela. Práci, za kterou dostávám zaplaceno, prostě odevzdám tak jak si myslím, že to po mě klient chtěl.

Na jakou zakázku nejvíc vzpomínáte, ať už v dobrém nebo špatném?

(přemýšlí) Nejvíc asi vzpomínám na nejhorší klienty, ale to bych nezmiňoval, protože bych se nerad vyjadřoval o některých lidech českého showbyznysu.

Všimla jsem si, že máte v portfoliu svatební fotky. To děláte také?

(úsměv) Je to spíš tak, že se na mě obrací moji přátelé s tím, abych jim nafotil svatbu. Snažím se jim vysvětlit, že nejsem svatební fotograf, že nejsem tak rychlý apod. Když na tom přesto trvají, tak jim to nafotím, ale jedná se spíš o přátelskou výpomoc.

Foto: Václav Širc

Věnujete se kromě focení zakázek i nějaké vlastní tvorbě?

Ano.

Vaše fotografie na mě působí tak trošku pohádkově, jako z jiného světa. Co vás inspiruje?

Řekl bych, že nemám žádnou konkrétní inspiraci. Je pár fotografů, které mám rád, ale ti většinou fotí úplně jiným stylem, než já. Dělám raději to, co mě baví a to, co se mi líbí, než abych hledal nějakou inspiraci a tu potom kopíroval. Myslím, že mám dost tvůrčí energie k tomu, abych si fotku dokázal vymyslet sám.

Měla jsem spíš na mysli inspiraci v knihách, filmech apod. než u cizích fotografů…

Proč by fotograf musel mít za každou cenu nějakou inspiraci? Když se ještě jednou vrátíme do doby, kdy jsem dělal filmy, měl jsem na starosti mnohem víc věcí – od samotného příběhu, po lidi, lokace, hudbu a slova, jak záběry sestříhat, jak udělat scénář realizovatelný atd. Vymyslet fotografickou scénu je oproti filmové mnohem lehčí. Proč hledat něco, co už bylo udělaný? Baví mě věci vytvářet.

A vytváříte fotografii od začátku do konce, pokud jde o vaší vlastní tvorbu – od vymyšlení příběhu, realizaci, až po úpravu v počítači?

Ve většině případů tomu tak je. Existuje ale člověk (Tomáš Muller, pozn. red.), se kterým rád a dlouhodobě spolupracuji. Tak jednou za rok si uděláme projekt vyloženě sami pro sebe. Vymyslíme ho dohromady, já to potom fotím a on na většině fotek dělá postprodukci.

Foto: Václav Širc

Kdybyste si mohl vymyslet focení bez ohledu na finance, co by to bylo?

Peníze nejsou zase takový problém. V dnešní době si mohu vymyslet víceméně cokoliv a nemusí to být ani příliš drahé, protože postprodukční metody, jak toho dosáhnout, jsou dnes neuvěřitelně silné. Jde spíš o to, aby mě bavil proces samotného focení, třeba abych dělal něco úplně nového. Mě vlastně nejvíc baví, neustále se učit.

Mimochodem i vy jste vyučující. Pořádáte veřejné workshopy, na kterých si účastníci zkouší fotit pod vašim dohledem. Vyučuje se tam i postprodukce?

Ano, ale není to primární. Řekněme, že ze šesti dnů, kdy učíme účastníky fotit, jsou tak dva večery, které věnujeme i postprodukci. Mám zájem na tom, aby až se lidé vrátí z workshopu, tyto věci zvládali, protože fotka je relativně komplexní proces. I když jste módní fotograf, nikdy nedostanete modelku, která bude dokonalá se vším všudy, vždycky bude potřeba nějaký zásah. Můžete být samozřejmě umělec, fotit černobíle a fotky neupravovat, ale v tom, co fotím já, jsou tyto věci potřeba. (více informací naleznete na stránkách workshopu)

Foto: Václav Širc

Podle čeho určujete dobrou fotku?

Podle toho, jestli se mi líbí nebo nelíbí.

Pouze podle toho? Technickou stránku neřešíte?

Fotka může být dobrá technicky, ale ve chvíli, kdy mě nezaujme, tak projdu kolem a za deset vteřin o ní nevím. Na druhou stranu může být rozmazaná, špatně naexponovaná a přesto se mi může líbit.

Poslední dotaz: Kde se vidíte za deset let?

Asi ani nejde o to kde se vidím, spíš bych řekl, že budu spokojený, pokud budu ještě za deset let mít šanci dělat práci, která mě baví.