Dekonstrukce reality je jedním z dominantních směrů filosofie druhé poloviny 20. století. Reaguje na analytickou filosofii a na pragmatismus, což jsou dva klíčové prameny, které dávají právě dekonstrukci významné myšlenkové pozadí.
Jak by vypadal svět, pokud bychom ho dokázali rozložit na nějaké základní stavební kameny a pak hledali vztahy, které jsou mezi nimi? Jde o otázku, která je typická také například pro kubismus – je nutné hledat nové perspektivy pohledu na svět a současně v něm nacházet vzory a struktury, kterými bude možné svět popisovat a zkoumat.
Kubismus nehledá nějakou lacinou strukturu pár „kostek“ náhodně naskládaných na sebe, jako když se staví lego. Pokud sledujeme například studie Františka Kupky, můžeme snadno zjistit, že se často snaží nahlédnout primárně svět takový, jaký ho vidí očima. A teprve na základě poměrně konkrétních, až exaktních kreseb, hledá ony kousky, ze kterých by mohl vystavět finální obraz.
V architektuře jde zřejmě nejvýrazněji v této oblasti vpřed Le Corbusier, který stál u zrodu funkcionalismu i brutalismu. Je to on, kdo bude své stavby stavět z „cihel“, což ale znamená něco zcela jiného než doposud. Bude hledat tvary, které bude moci do svých staveb otisknout, bude objevovat materiál, jako něco, co se má ukazovat, jako základní estetický vyjadřovací prvek.
Rozhlédnu se po kraji, co mi na zob chystají, foto: subal
Důvodů, proč právě tato dekonstruktivistická tradice měla takový ohlas (a ostatně je dodnes živá) je zřejmě více, avšak jednou z důležitých motivací je nesporně komplexnost a síla jejího přístupu. Není formalistická a oddělená od sociálního kontextu, umožňuje strukturovaně uvažovat o světě, hledat v něm řád a pravidelnost a současně je ale dostatečně tvůrčí a integrující, aby se v ní jedinec neztrácel.
Snímek Rozhlédnu se po kraji, co mi na zob chystají tuto tradici plně reflektuje. Zachycuje živý objekt, který je zakořeněný a spojený s celkovým výtvarným vyjádřením, které zde existuje pro něj a v dialogu s ním. Je zde stavba z materiálu, který ještě před deseti lety měl charakter čistě užitkové či odpadové věci, ale postupně se stal součástí hipsterské kultury či módního mainstreamu. Akcentuje svobodu volby a rozletu a současně odkazuje k existující sociální a kulturní vrstvě či danosti, která zde jednoznačně existuje.
Gratuluji Subal k pěkné černobílé fotografii podpořené dobrým okem a schopností vtělit do snímku vyprávění a dovolím si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Zewag nabízí ukázku toho, že dlouhá expozice nemusí zevšednět. Fotografie Noční jízda… zachycuje pohybující se kolo, jako jistý obraz nekonečných návratů.
noční jízda..., foto: zewag
Snímek krajinka. od Paklíka je zajímavý tím, jak se autor distancuje od řemesla, které má vést k tmu, že udělá dobrý snímek – není krajinářem. Tím vlastně odkazuje k jedné z výrazných specifických charakteristik naší společnosti, ve které si stále méně lidí umí říci, co by chtěla mít napsáno na dveřích své kanceláře, jako označení profese.
krajinka., foto: shimmell
Snímek 27.7.2018 zachycuje zatmění měsíce od Megas.Lakkos – má smysl fotit snímky, které v podobném provedení budou existovat mnohokráte? Co je tedy vlastně smyslem focení? Pořídit snímek světa, tak jak se v daný okamžik jedinci zjevuje, nebo usilovat o originalitu?
Simon od Zoran_2 je barevným pokračováním snímků mapující život na vesnici. Sociální fotografie v podání autora není jen dokumentaristikou, ale také sociologií narativního druhu, která hluboce studuje místo na základě lidských příběhů.