Je nás asi mnoho, kdo máme své první fotografické zkušenosti nějak spojeny s vánočními svátky.
Poprvé se mi fotoaparát dostal do rukou asi tak v šesti letech. To jsem v šuplíku sekretáře našel tátovu VEGU. Stříbřitý kov, sklo, kůže a hejblátka. Úžasná věc, která se samozřejmě musela prostudovat řádně a do detailů. Skutečně nevím, jestli byl ten přístroj funkční – před mým zkoumáním. Ale mám absolutní jistotu, že táta s ním už po mém bádání nikdy nefotografoval.
Jen asi o rok později jsem zaostřil oči na Flexaretu svého strýce. Bohužel byl z opačné části republiky a já neměl šanci dostat ten báječný přístroj do rukou bez jeho pečlivého dohledu. Takže hra na součástky se tentokrát nekonala a jistě jen následkem toho jsem dodnes málo zručný (jak eufemisticky řečeno!) v jemné mechanice.
Pak se mi fotoaparáty nějak vyhýbaly. Vzhledem k tomu, že alespoň jednou jsem se účastnil svatby a ani tam si na žádný fotoaparát nepamatuji, předpokládám, že buď mé badatelské zájmy šly v té době už jiným směrem, nebo že svatebčané byli dostatečně bdělí a uhlídali mě.
1. Zelené ráno 2. Krajina s telefonní budkou 3. Hledání ztraceného Genia loci...
Nakonec mě přece jen pud sebezáchovy (táta byl tehdy havíř a měl tím pádem dost těžkou ruku) naučil věci více používat a méně zkoumat jejich vnitřnosti. Uplynulo pár let a v jedenácti jsem zatoužil po vlastním fotoaparátu, abych měl možnost zaznamenávat svět kolem sebe. Táta rád vzpomínal na skvělý a levný přístroj svého mládí. A tak jsem o vánocích otevíral balíčky s napjatým očekáváním. Byl tam.
Můj první fotoaparát. Sice ne Pionýr, o kterém táta dokázal tak barvitě hovořit, ten se už nějakou dobu nevyráběl, ale jeho důstojný bakelitový nástupce zvaný CORINA. V tomto případě dokonce typ CORINA II, který měl navíc možnost použít blesk na jednorázové žárovky! Táta mi do něj slavnostně založil první svitek filmu, odklopil víčko nahoře a do objímky vsunul žárovičku. Objektiv jsem nastavil na symbol skupinky, zamířil jím na tátu s mámou, kteří mě spokojeně pozorovali a stisknul spoušť.
Záblesk a lehké cvaknutí závěrky. V tu chvíli nic více a taky nic méně.
Prostě – moje první fotka!
Byla to jedna z těch, které se z mého tehdejšího pohledu povedly. Ale to jsem stejně zjistil až dost dlouho po vánocích. Film musel nejprve putovat do drogerie v blízkém městě a teprve po týdnu či dvou jsme si tam zajeli vyzvednout hotové fotografie.
Ovšem mé nároky v té době končily u toho, že osoby na snímku divák poznal i bez nápovědy. Popravdě – tato i spousty následných fotografií měly snad všechny náležitosti, které obsahují učebnice fotografování pro začátečníky v oddíle s názvem: Tak takhle určitě ne!Tenkrát jsem však o nějakých fotografických příručkách neměl tušení a žil si tak spokojeným životem nevědomého.Až dlouho potom – na vojně – jsem se setkal s člověkem, který mi lehce pootevřel vrátka k fotografii, která může být více než jen záznamem, že jsem někde byl a něco viděl.
1. Moje první vyfocená veverka 2. V stínu katedrál... 3. Bránou borců
Už žádný z řady mých dalších fotoaparátů jsem nenašel pod vánočním stromečkem. Ale ten první ano. A tak své první fotografování budu mít navždy spojeno právě s Vánočními svátky. Stejně tak jako mnozí z vás, kteří tyto řádky čtete. Je přece doba dárků. Takže přeji všem, kdo najdou pod stromečkem fotoaparát a je jedno, jestli to bude první kompakt začátečníka nebo sofistikovaná zrcadlovka pro zkušeného fotografa, aby jim ten přístroj udělal alespoň tolik radosti, jako mně ta bakelitová škatulka před lety. Vánoce jsou hlavně o radosti a fotografování, samo o sobě je také radost.
Radujme se…
František Richter