O poznání ve skrytu a hledání toho důležitého. Proč je důležité se neslyšně schovat za skálu? Ve filosofii se v posledním století rozšířilo téma autenticity lidského bytí, respektive vztahu mezi tím, jak se člověk ukazuje druhým a jakým ve skutečnosti je.
Jakkoli jde o problém velice starý, právě v předcházejících desetiletích získal znovu místo v centru pozornosti. Skutečnost, že člověk se snaží určitým způsobem chovat a mluvit s druhými, zatímco v soukromí, když má pocit, že ho nikdo nevidí určité projevy, potlačí a jiné zvýrazní.
Tuto skutečnost je možné přitom označovat různě – od zdvořilosti a vychování na straně jedné, až po neupřímnost či přetvářku na straně druhé. Byla by však chyba zůstat – a zde je akcent moderního myšlení – jen u této vnějškové roviny, pohledu na to, zda někdo zdraví nebo si kouše nehty.
Zatímco pro filosofa může být diference mezi autentickým já a bytím podle světa relativně jednoduchou záležitostí, pročež pozornost je třeba obrátit především k těmto pojmům a tomu, co se za nimi skrývá, tak psychologie ukazuje, že tomu tak není. Jen málokdy má člověk pocit, že si sedne a může sundat masku, kterou měl nasazenou před společností, přehazovat mezi oběma módy jako nějakým vypínačem.
..., foto: jokr7
Spíše by se skoro dalo říci, že poznat sám sebe, to jaký člověk skutečně je a ne jak se sám před sebou a druhými tváří je úkol mimořádně obtížný. Vyžaduje trpělivost, štěstí, schopnost rozlišovat. V takovém případě se z člověka stává špión, který postupně nahlíží do toho, co mu jeho vlastní nitro ukáže. Už Husserl zdůrazňoval, že fenomény se nezjevují naráz, ale postupně – přicházejí za sebou, vynořujíc se, mění svoji pozici v čase a prostoru, čímž posouvají naše vidění jich.
Snímek …, jehož autorem je Jokr7 právě s tímto postupným zjevováním počítá a pracuje. Fotograf je schovaný za skálou, sleduje, co se kolem něj děje, zachycuje zjevující se kousky plavidel a divákovi nabízí hru s fantasií – jak to vlastně vypadá na zachyceném moři?
Gratuluji autorovi snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Subal ukazuje, že je fotografem, který neumí jen sociální a urbanistickou tvoru, ale zastaví se také u detailů malířských či téměř poetických. Ukazuje fotografa jako člověka s jistým systematickým pohledem na svět, jako umělce interpretátora. Tak jako to činní v případě snímku Zátiší s ulitou a veselým psíkem.
Zátiší s ulitou a veselým psíkem, foto: subal
Pavel Kozdas je na snímku Black Hawk naopak zcela nepřehlédnutelný – jak výběrem látky, tak také zpracováním a celkovým rukopisem, který je tak zřejmý, že na autora se dívat v popisku není nutné. Technicky i obsahově jde přitom o velice precizně provedený snímek.
Francoaise nabízí poetický pohled na obyčejné věci. Snímek, ze kterého je slyšet ticho. Prostor pro odpočinek. Taková je fotografie ručku líbám milostivá.
ručku líbám milostivá, foto: francoaise
A na závěr ještě dvoubarevný geometricko–organický minimalismus v podání jarleleka a jeho F.