Možná si ještě vzpomenete na rozhovor s Davidem Těšínským o narkomanech v pražském „podsvětí“, který na Digiareně vyšel před půl rokem. David má však, kromě focení lidí vyřazených ze společnosti, ještě jinou zálibu a tou je poznávání cizích zemí. „Cestoval bych, i kdybych nefotil,“ říká dvaadvacetiletý mladík, který už navštívil New York a Floridu, Paříž a část Evropy, Ukrajinu, Maroko, Nepál, Indii a v letošním roce také Japonsko. A o posledně jmenovaném státu bude řeč v tomto článku.
David Těšínský na cestách
David je příkladem toho, že cestovat po světě může téměř každý. Rozhodně na to nepotřebujete být milionářem. S jeho fotografiemi jsme se mohli setkat například v časopisech Svět obrazem, 100+1, v magazínu Mladé fronty Dnes, Lidé a Země nebo i v řadě zahraničních titulů. Kompeltní tvorbu prezentuje na svých webových stránkách.
Přípravy trvají i měsíc
Návštěva cizí země pro Davida většinou znamená spontánní a dobrodružkou akci. Poslední dobou se zaměřuje spíše na asijský kontinent. V jeho zálibě cestování mu pomáhá i jistý sociální web, na němž se registrují lidé z celého světa, kteří jsou ochotni poskytnout návštěvníkovi z cizí země střechu nad hlavou. Náklady na ubytování tím pádem mizí. „Na tomto webu jde především o zážitek, kouzlo, určitou výměnu, zdaleka nejen suše a materiálně o střechu nad hlavou,“ upozorní mě hned z kraje David.
Flow as the fishes..
Stejným způsobem se dvaadvacetiletý cestovatel vydal i do hlavního města Japonska Tokia, v rámci cesty nakonec navštívil i další japonská města. Domluvil se s několika lidmi, kteří by mu byli ochotni poskytnout nocleh a s dalšími místními obyvateli, s nimiž by se mohl v Tokiu seznámit. „Na cestu se připravuji asi s měsíčním předstihem. Minimálně je důležité vědět, kam se v případě problémů obrátit. Na letišti na mě nikdo nečeká, musím se dopravit na adresu hostitele sám,“ říká David, který cestuje výhradně sám se svým fotoaparátem.
„Vždy se raději domluvám s více lidmi, kteří by mi byli ochotni poskytnout azyl, a pro případ si ještě zjišťuji, kde se nacházejí nejlevnější hostely“ popisuje David své přípravy a dodává: „Samozřejmě čtu před cestou i různé příručky, ale předsudkům se stejně nevyhneš. Vždycky mě něco překvapí.“
When soul doesn't meets body
Když je únava obrovská, lavička postačí
David přiznává, že Japonsko ho překvapilo hned několikrát. „Netušil jsem, jak to mají Japonci s bydlením a bylo to pro mě hodně nemilé zjištění." Japonci nechtějí nechávat ve svém bytě cizího člověka, zatímco oni jsou v práci. Dá se říct, že je to v celém Japonsku tabu. Pro mě to znamenalo vstávat každý den v sedm hodin a odejít současně s nimi z domu.
„A zatímco oni šli do práce, já se potuloval po ulicích a hledal témata k focení. Bylo to samozřejmě zdlouhavé a únavné, už proto, že většina z mých projektů, které jsem chtěl v Japonsku fotit, probíhaly v noci, a tudíž jsem chodíval spát až dlouho po půlnoci,“ vypráví David. „Později jsem to řešil tak, že jsem za bílého dne pospával na lavičkách.“
Thinking..while the sakura leafs fall down
Zajímá mě, s jakým očekáváním do Japonska jel. Dá se vůbec naplánovat, jaké fotky na místě vzniknou? „Před tím, než se vydám na cestu, přemýšlím o tom, co by bylo zajímavé tam nafotit. I v tom mi pomáhá komunikace s místními lidmi po internetu.“ David jel do Tokia s myšlenkou nafotit tu místní businessmany. O Japoncích je známo, že jsou to velcí pracanti, což se na místě nakonec opravdu potvrdilo. „Potkával jsem businessmany po nocích spící v metru, odkud ráno zase vyráželi do práce. Neuvěřitelné,“ popisuje David.
Dreaming after Drinking...
„Tokio je jeden velký chaos. Chvílemi si tu připadáš jako v mraveništi. Když potkáváš Japonce na ulicích, ale i v metru – které je mimochodem neuvěřitelně nacpané, dokonce natolik, že tam pracují speciální pracovníci, kteří mají za úkol, dorážet lidi do vagónu – připadají ti jako roboti. Nepotkáš tu moc lidí, kteří by se od sebe zásadně odlišovali. Neradi vyčnívají, bojí se toho, že přijdou o práci."
„Práce je pro ně v žebříčku priorit to nejdůležitější. Byl jsem velmi zaskočen tím, jací jsou to materialisti. Potrpí si na nejnovější technologické vymoženosti,“ popisuje David. Já si v té chvíli vzpomenu na typického Japonce jako dokumentátora každého hotelu. „Tam to není jiné,“ směje se David. „Svým způsobem jsou to opravdu komičtí lidé.“
Life questions...
Skromnost se na cestách vyplatí
Když se David rozmluví o svých cestách, není k zastavení. Mě však také zajímá, jak je to například s jeho výbavou a s krádežemi. Stalo se někdy, že by ho na cestách někdo okradl? „V Japonsku se ti to stát opravdu nemůže. Tam by si nikdo nedovolil ti něco vzít. Japonci si běžně nechávají na ulicích nezamčená kola apod. V tom bychom si od nich měli vzít příklad,“ usmívá se a naráží tak na proslule známou vlastnost Čechů. Dodává, že ani jinde na cestách se s tím nesetkal.
bez názvu
Dalším tématem, které mě zajímá, jsou peníze. Je fajn, když jsou a člověk si může dopřávat. Ale co když dojdou? „Jo, tak to se mi stalo už několikrát a je to samozřejmě hodně nepříjemné. Vždycky si své finance rozpočítávám, ale občas se přihodí nějaká událost, která mi do rozpočtu zasáhne. Stalo se mi to v Indii, i v jiných zemí a bohužel také v Japonsku. Tam už je to opravdu problém, protože je to poměrně drahá země, a jak už jsem naznačil, tak Japonci v sobě mají přirozeně vybudovanou nedůvěru v cizince.“ David ani v tomto případě neztrácí úsměv na rtech.
Friday nights...
Jenže jak řešit tak svízelnou situaci, kdy není co do pusy? „To si vždycky sednu a čekám...“ směje se David a dodává, že se opravdu vždycky něco stane. „Mám prostě štěstí. Většinou mi někdo půjčí nebo mi najednou přijdou peníze na účet. Ale znamená to kolikrát pár dní odříkání a hladovění. S tím by měl asi každý cestovatel počítat,“ zakončuje David nepříjemné téma.
bze názvu
Angličtina, ruce a nohy jsou základ
Správný cestovatel by si měl umět poradit i s dalšími náročnými překážkami. Důležité je nepochybně schopnost se domluvit. Angličtina je základem a ostatní jazyky jsou jen k dobru. „V Japonsku to byl docela problém,“ navazuje David na mé myšlenkové pochody. „Docela mě zarazilo, jak málo Japonců umí anglicky. Naštěstí jsou to velmi ochotní a milí lidé a dorozumět s nimi se dá i rukama nohama. Nemám problém oslovit člověka na ulici a dát se s ním do řeči. Rád poznávám lidi.“
Dark face
Když tak poslouchám Davidovo vyprávění a pozoruji jeho gesta, říkám si, že takhle by asi měl vypadat ideální cestovatel. Je suverénní a především vždycky v pohodě. „Tyto výpravy mě naučily, že když nejde o život, tak… i když, šlo mi už i o život…“ zarazí se mladý objevitel a užuž se pouští do vykládání další své historky.
Hurry Hurry
Jenže mě zajímá, jaká bude další jeho cesta. Kam to bude tentokrát? David mi přitakává, když se ptám, zda se chystá opět Asie. „Ano, opět tam. Odlétám do Malajsie 22. října, s tím, že bych se chtěl dál přemístit do Thajska, pak do Laosu a svou cestu bych asi ukončil v Kambodže. Vrátil bych se do ČR až tak v polovině ledna,“ uzavírá David naši řeč a mě nezbývá než mu popřát šťastnou cestu.