Píseň z poloviny padesátých let obsahující známé verše o tom, že „poručíme větru, dešti,
kdy má pršet a kdy vát“, se stala určitým motivem nejen budovatelského úsilí, ale především jistého posměšku.
Člověk přes veškerou svoji snahu nejen že nemůže větru a dešti poručit, ale pokud se rozhodne do nich zasahovat, tak většinou s nepříliš pozitivním efektem. Člověk se přitom před rozmary počasí přirozeně chrání – ostatně výstavba domů není ničím jiným než snahou o vytvoření si vlastního počasí v jistých regulovaných podmínkách.
A pokud není počasí skutečně mimořádné, máme doma právě tak, jak je nám příjemné. Zatímco venku většinou užijeme ochranných pomůcek jako je deštník či zimník, tak v interiéru vytváříme prostředí typicky specifické pro naše konkrétní potřeby.
Zcela jiný pohled nabízí například literatura krajinářská devatenáctého století, která popisuje hory a přírodu v nich různým jazykem, ale nikdy ne tak, že je to člověk, kdo má navrch. Buď narazíme na model člověka, který v přírodě bojuje o přežití, prchá a zachraňuje si život, případně s ní bojuje na moři, nebo naopak o snahu o romantizaci a harmonii. Člověk se ale přírody nezmocňuje.
Právě až rozvoj urbanistických možností, ale především moderního zemědělství s postřiky a zavlažováním, jakoby tuto rovinu začínal oslabovat. Moderní psychologie – ostatně také běžná zkušenost většiny z nás – ale ukazuje, že prosté odfiltrování se od počasí se provést nedá. To, že venku svítí slunce nebo prší, pro nás není problémem komfortu fyzického, ale psychického. Od zamilování se, až po únavu, představuje počasí významný činitel našeho vnitřního světa.
Sluníčko, déšť a kroupy..., foto: No21
Asi každý, kdo byl blízko polárního kruhu, pak také potvrdí, že střídání a proměnlivost počasí je stejně důležitá, jako změna denní fáze. Dávají člověku jistý vnitřní pocit změny a dynamiky. Snímek Sluníčko, déšť a kroupy... jakoby pracoval se všemi emocemi pečlivě navrstvenými na jediné sklo. Člověk zde nabízí možnost zastavení času a právě onen křemíkatý symbol architektury a odtrhuje přirozený a fyzický svět. Všechno počasí navrství do jediného fenoménu, aby ukázal, jak zasahuje pozorovatele a jeho svět.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je No21, který do jediné kompozice vměstnal nejen navrstvený čas, ochranu člověka před počasím stejně, jako jeho literárně romantickou prezentaci spojenou s pozadím snímku a jeho barevným provedením. Dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Tomáš Holub pokračuje v jisté meteorologicky zaměřené fotograficky abstraktní poezii se snímkem Sněhové snění v příjemně šedých barvách.
... DOMKY ... jsou snímkem, ve kterém jdou hrany a ostrost skutečně na dřeň, ale opět v nich vyniká polární záře v kontextu s urbanistickým vnímáním světa. Člověk se odděluje od drsné přírody zdmi, aby přežil, ale přesto v přírodě hledá a nachází uspokojení z krásy. Autorem je miiba.
DOMKY, foto: miiiba
Vhumanik také usiluje o spojení poezie a atmosférických úkazů. Snímek nese název o plačícím slunci a nabízí krásné abstraktní malování.
o plačícím slunci, foto: vhumanik
Pírko pro Forresta Gumpa od Subala ukazuje, že i pěkně může někdy být. Bezvětří, které umožňuje tiše se kochat krajinou. Snít.
Pirko pro Forresta Gumpa, foto: subal