Michal Altrichter, když hovoří o vztahu jednotlivce a dvojice, zdůrazňuje, že jedna a jedna nejsou dva, ale dva a záření. Slovo je více než slovo, překračuje se, vede k zážitku srůstání a překračování vlastní slabosti, omezenosti, fragmentárnosti.
Také biblické obrazy jsou této myšlence nakláněné – není dobře člověku samotnému, jakoby odkazovalo k tomu, co moderní učebnice managementu budou označovat jako synergie. Dokonce i lidové tvrzení, že ve dvou se to lépe táhne, vychází z téhož pramene či zkušenosti.
Člověk je mezi všemi živočichy specifický tím, jak dobře se dokáže přizpůsobit, specializovat, jak se rodí neúplný, aby se mohl rozhodnout, čím se učiní. To vše ale předpokládá, že nebude sám. Člověk opuštěný snáze upadá do depresí, říkají psychologové, dříve umírá a je více nemocný. Mluví přitom o člověku, který je uprostřed města, jen nemá partnera nebo blízké přátele či rodinu. Jak by na tom mohl asi být člověk, který by byl zcela sám?
Jistou zkušenost nabízejí pouštní otcové, tedy poustevníci, kteří ve čtvrtém až šestém století volili radikální samotu místo života ve společnosti. Arsenius podle tradice utíkal, kdykoli v dálce spatřil člověka. Tato jejich samota ale nebyla psychologicky běžnou samotou – věřili a pociťovali blízkost Boží. A kdykoli se tak nedělo, akcentují zkušenost velice bolestnou, zraňující.
Být sám s pocitem osamění vede k tomu, že se člověk zblázní. Jakkoli můžeme mít pocit, že nás vztahy a bytí s druhými lidmi spoutávají a omezují, že by nám bez nich bylo snad lépe, tak pobyt v poustevně, na Antarktidě či na horách je zajímavý právě tím, že víme, že se k lidem vrátíme. Že se připravíme na zažívání oné participativní blízkosti s druhými.
Snímek II jehož autorem je Mila právě takový pohled na blízkost nabízí – ve vší schématické jednoduchosti, šedi stínů ukazuje, co je nejvlastnější obrysu osoby – dotek, zakoušení nesamoty a smazání vzdáleností. Stávání se osobností místo individuem.
Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Noc v tunelu zaujme barevností i sociální naléhavostí. Jako by bylo možné schovat druhého pod povrch, do tmy a nevšímat si jej, necítit určitou formu zodpovědnosti za lidstvo jako celek. Ale stejně palčivě nabízí otázku – jsme ochotni projít onou temnotou tunelu, ze kterého se nedá odbočit ani utéci blíže druhému? Autorem snímku je zewag.
Noc v tunelu, foto: zewag
Milovníky abstraktní fotografie, melancholické neostrosti a zrcadlové hry barev jistě potěší snímek bludiště, jehož autorem je rol_men.
bludiště, foto: rol_men
Co je jazyk? Na tuto otázku není snadné odpovědět, stejně tak, jako na to, zda řeč člověka a zvířat může vykazovat nějaké společné rysy. Ti, kdo znají seriál Arabela, by jistě vzpomněli na myšlenku slovníku, která byla dětsky naivní. Pro ty ostatní je zde Jokr7 a jeho snímek o labuti která neumí japonsky.
o labuti která neumí japonsky, foto: jokr7
Na závěr ještě jeden snímek se sociální tématikou, tentokráte v dokumentaristickém provedení, jehož černobílé provedení jakoby zvyšovalo naléhavost a emocionalitu situace. Marcel Koláček takto zachytil Mother with child čekající v nemocnici.