Ondřej Janů fotí teprve krátce. Poprvé k fotoaparátu přičichl před necelými třemi roky – byla to kinofilmová Milona formátu 6×6 zděděná po dědečkovi. Už v té době věděl, že by se focením jednou rád živil. Patří mezi samouky a příručky „Jak fotit“ nikdy nestudoval. Mnohem důležitější, než technická stránka, je pro něj pocit ze snímků.
V létě loňského roku navštívil ve Vídni výstavu fotografií od Annie Leibovitz, kde ho zaujala vizualizace polaroidů. Nadchnulo ho to natolik, že se rozhodl vydat cestou, která by se polaroidům podobala. Zároveň však zůstává fotografem, kterého koníček zároveň živí. Jak to jde dohromady?
Jaký máš vztah k chemii? Dostala tě někdy do problémů?
Z chemie jsem na gymnáziu propadal, nikdy jsem k ní žádný vztah neměl. Nebyl čas se ji učit. V případě problémů mi stačí vědět, na koho se mám obrátit s dotazem. Zatím jsem ohrozil sám sebe vlastní hloupostí, když jsem vyvolával při svíčce. Chemie, kterou používám, není příliš nebezpečná, pokud se člověk chová podle pokynů.
Vydal ses ne zcela obvyklou cestou. V době, kdy většina lidí fotí digitálně, ty zpracováváš fotky mokrým kolódiovým procesem. Proč?
Líbí se mi malebnost a jedinečnost takové fotografie. Také mě baví používat velkoformátovou kameru.
Vyplatí se to ještě?
Paradoxně je počáteční investice mnohem levnější, než u digitálního fotografování, kde je zapotřebí kvalitní fotoaparát. Není těžké sehnat vybavení ke kolódiovému procesu. Hodně lidí se v dnešní době těchto věcí zbavuje a lze to získat opravdu levně. Fotoaparáty sháním po známých, chemii objednávám přes internet nebo u prodejce s chemikáliemi, kde mohu ceny porovnat, skleněné desky si nechávám řezat u skláře a hliníkové plechy u specializovaného prodejce. Jednorázové sumy nejsou tak obrovské jako u digitálu, ale musí se počítat s tím, že jednotlivá fotka něco stojí.
Máš přehled, kolik vás fotografů, co se zabývají historickými procesy, vůbec je? Vyměňujete si navzájem rady?
Většina lidí se sdružuje na internetu. Občas tam pro pomoc také zajdu. Rady od zkušenějších mi kolikrát ušetřily měsíce trápení nad banálním problémem. Myslím, že podle webových stránek, které se historickými metodami zabývají, by bylo možné spočítat, kolik takových lidí je. Poslední dobou se mi zdá, že se kolódiový proces stává atraktivnější a počet zainteresovaných narůstá.
Navštívil jsi nějaké workshopy?
Můj první workshop historických technik byl v Jindřichově Hradci v Národním muzeu fotografie, kde jsem se dozvěděl, jak se zpracovává gumotisk a olejotisk. Poté jsem navštívil ještě workshop na škole Photogenia v Brně, kde jsem se naučil pracovat s platinum-palladiovým tiskem. Za hodně vděčím Vašku Smolíkovi, který mi dával soukromé lekce v mokrému kolódiovém procesu a Zdeňkovi Rivnáčovi (provozovateli portálu historických fotografických technik), který stál na mých začátcích.
Myslíš, že je tvá tvorba dostatečně oceněná?
To nemohu posoudit, fotografie zatím prezentuji jen na internetu, kde spousta návštěvníků považuje fotky z tohoto procesu za výsledek umělé postprodukce. Při realizaci zakázek je důležité, abych fotil na digitální fotoaparát, proto také na svém webu vystavuji oba způsoby své práce. Klasickou metodu používám spíš u své tvorby a ta je zároveň i mým koníčkem. Největší ocenění pro mě je, když se má práce líbí lidem, kteří mě učili. Nejde ale říct, že by focení na analog bylo těžší. Naopak, myslím si, že udělat dobrou digitální fotografii je velmi složité a člověk si musí dopomáhat postprodukčně.
Udal sis ve fotce nějaký cíl, kterého bys chtěl dosáhnout?
Asi viset ve světové galerii (smích). Rád bych uspořádal vlastní výstavu na zajímavém místě. Bohužel se jedná o nákladnou záležitost, ale snad se to někdy podaří. Hnacím motorem je mi záliba ve focení.
Co nejraději fotíš?
Portrét a módu na mokrý proces. Při možnosti cestovaní rád fotím dokument, také mě baví asistovat zkušenějším fotografům a dokumentovat jejich backstage.
Pracuješ nyní na nějakém specifickém souboru fotografií?
Na žádný soubor jsem se zatím nezaměřil. Menší soubory mám jen ze spolupráce s návrhářkami Zuzkou Kubíčkovou a Oldřiškou Křížovou. Jsem jim vděčný za možnost nafotit jejich kolekci ŠachMat.
Focení je zároveň i tvá práce. Jak moc se liší analogový Ondřej Janů od fotografa zakázek?
Je to úplně jiná práce. U zakázek má hlavní slovo klient, kterému se v mnohém podřizuji. Většinou si mě ale vybere na základě tvorby, kterou se prezentuji, proto očekává i podobný výsledek. U fotografování na velkoformát určitě mnohem více přemýšlím nad jednotlivou fotkou.
Jak se díváš na současné umění? Necháváš se inspirovat?
Fotka se vyvíjí trošku jinak, než já. Jsem fotograf, ale nejsem umělec. V dnešní době je „in“ spíš konceptuální fotka.
Co je pro tebe ve fotce podstatné?
Přiznám se, že zpracovávám fotografie spíš pocitově, než abych se zaobíral technickou stránkou. Důležitá je pro mě atmosféra.
Myslíš, že má analogová fotografie ještě budoucnost, nebo díky technologii zcela vymizí?
Podle mě si najde vždy své příznivce, kteří se budou věnovat klasické fotografii. Bude záležet, jak moc bude dostupná. Čím míň těch lidí bude, tím bude klasická fotografie – nejen na papíře – vzácnější.
Fotografií se živíš a jsi závislý na množství zakázek. Nemáš strach, že se stane z koníčku denní rutina?
Focení mě baví a určitě bych neměnil. Chtěl bych se dále vyvíjet, nejlepší metodou je, když se učíš od zkušenějších fotografů. Tady v Čechách je ale těžké dostat se jako asistent k profesionálním fotografům. Panuje tu strach o práci.
A na závěr se přiznej – je někdo z úspěšných fotografů tvým vzorem?
Paolo Roversi, Sarah Moon, Richard Avedon.
Ondřej Janů při práci ve své „temné komoře“, která je zároveň koupelnou jeho bytu
Jak se fotí na kolodium v bytě o výměře 42 metrů
V den našeho setkání měl Ondřej Janů zrovna naplánované focení. Rozhovor tedy probíhal za pochodu a já jsem měla možnost vidět, jak se dělá mokrý kolódiový proces v dnešních podmínkách.
Překvapilo mě, jak se Ondra přizpůsobil velikosti svého bytu 1+1. Ložnici celou obalil do černého pozadí a koupelnu změnil v malou chemickou laboratoř. Při zpracovávání používal žluté světlo, které mu umožňovalo, aby na svou práci dobře viděl. Přiznává, že zkoušel pracovat i při svíčce, jako v dřívějších dobách. Jednou se mu tento experiment nevyplatil, když mu od plamenu svíčky chytla chemie, rukavice a následně i celá koupelna. Skončil na pohotovosti a od té doby vlastní žlutou žárovku.
Celý proces lze rozdělit do několika dílčích kroků: příprava kolodia, čistění desek, polévání desky, zcitlivění desek, exponování, vyvolání, přerušení, ustálení, varnishing.
Fáze focení tedy pro Ondřeje začíná v koupelně, kde očistí desku od prachu, poté je polévá chemií a vkládá na určený čas do nádoby na zcitlivování. Pak desku vloží do kazety a běží ke svému fotoaparátu do ložnice, kde už čeká nachystaný model. Vše musí probíhat rychle. Model není nijak stylizován, zůstává v přirozené pozici.
Fotí se na dlouhý čas a Ondra ještě pro jistotu několikrát zopakuje, že se model nesmí vůbec hýbat, jakmile odkryje krytku fotoaparátu. Po uplynutí odpočítávání vrátí krytku na původní místo, uzavře a vyndá kazetu s deskou, a běží s ní zpátky do koupelny. Tam desku rovnoměrně polévá vývojkou a na povrchu se začíná objevovat negativní obraz. Přerušení provádí destilovanou vodou. Jakmile je přerušeno, je možné jít s deskou na světlo. Poté použije ustalovač a nakonec strčí destičku do nádoby s vodou na vyprání od chemie.
Ondřej je s výsledkem prvního pokusu nespokojený. Na obrázku se objevily skvrny, které mohou být důsledkem mnoha faktorů. Tentokrát je to zvýšenou teplotou, při které deska rychleji schne. Práce s chemií je složitý proces a výsledek nikdy nejde přesně odhadnout. Focení tedy opakuje, jen musí urychlit celá proces od zcitlivění až po ustálení.
Ondřej Janů, autoportrét
Ondřej Janů (29 let) vystudoval čtyřleté gymnázium a VOŠ zdravotnické fyziotrapie. Nyní se živí jako fotograf. V loňském roce si vzal svou dlouholetou přítelkyni Simonu, se kterou žije v Praze. Kromě focení je jeho velkým koníčkem cestování. Vlastní fotoapartáty Canon EOS 50D, Nikon F90x, Pentacon Six TL a Mentor s polaroidbackem formátu 10×15. Na různých zakázkách spolupracoval například s fotografy Danielem Sklenářem, Dennison Bertram, Nikolou Srajerovou nebo Lucií Robinson. Více se o něm a jeho tvorbě dozvíte na webu ondrejjanu.blogspot.com.