Antoine de Saint-Exupéry ve své knize Malý princ, uvádí následující myšlenku: „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
Etymologicky je třeba říci, že toto tvrzení v sobě na první pohled obsahuje jistý rozpor – slova svět a světlo mají stejný jazykový základ. Světem je to, čeho se dotklo světlo, co jsme schopni zachytit očima.
Takové naivní vnímání reality může být ale značně problematické. Například Richard Buckminster Fuller hovoří v knize O vzdělávání o tom, že mezi pojmy a intuitivními představami je těsná jednota. Jenže pokud je země přibližně rotačním elipsoidem a časoprostor je zakřivený, jaký smysl mají pojmy nad a pod?
Asi každý, kdo někdy v Minkowského časoprostoru něco kreslil či počítal, ví, že numericky nad a pod vyjádřit je snadné, ale intuitivní to rozhodně není a názorně to zakreslit je ještě horší. Ostatně stejně jako relativnost času a s ní spojené paradoxy, které i po více než sto deseti letech nepřestávají většinu lidí překvapovat.
Svět, tak jak ho experimentálně, tedy „očima“ poznáváme, není intuitivní, dokonce je v rozporu s naší běžnou zkušeností. Současně je možné najít také další zdroje „světla“, kterými lze na svět pohlížet. Pro baroko je typický rozum osvícený vírou, takže světlo víry jako další rovina poznání světa je zde jednoznačně přítomná, byť čistě racionálně můžeme pochybovat o její kvalitě. Je tu také světlo umělecké, které sice reflektuje nějaký objektivní fenomén, ale přeměňuje jej do něčeho zcela nového.
Amundsenova fata morgana, foto: No21
Snímek Amundsenova fata morgana... spojuje onu neintuitivnost a umělecké světlo. Ukazuje fotografii ne nedokumentární či uměleckou, ale zcela konstruující novou realitu. Z pole vytváří moře, z remízku ostrov, bójku. K diskusi o vztahu skutečnosti a snímku je třeba poznamenat, že právě fotoaparát nahrazuje lidské oko tam, kde není spolehlivé a přesné, měl by tedy mít pravdu on, jakkoli jde o představu pro většinu lidí asi obtížně přijatelnou.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je No21 k fotografii týdne a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.
Maasai Friends, Zanzibar je snímkem od Matěje Michalíka a přináší zajímavé exotické prostředí, silný lidský příběh a přesah do světa fantazie, do kterého diváka autor zve – kdo jsou, kam jdou, odkud přijeli, nad čím přemýšlí?
Maasai Friends, Zanzibar, foto: Matej_Michalík
Balian nabízí další černobílý snímek, tentokráte se věnující architektonickému detailu. Za zajímavé je přitom třeba považovat nejen snímek samotný, ale spojení prvku fyzického světa s jeho symbolickou reprezentací v podobě názvu: -|--.
Shimmell tentokráte nepracuje s člověkem a architekturou, ale zvolil téma emočně subtilnější, expresivní a přitom technicky dobře zpracované, které nese název zahulíme, a je možné jej číst v několika významových rovinách, které se přitom vždy těsně dotýkají samotné snímkové materie.
zahulíme., foto: shimmell
Na závěr ještě alespoň jeden barevný, byť ne typický, snímek od Danygo, který nese název zrcadlení. Na první pohled nejde o běžné nebo předpokládané vidění sebe sama v zrcadle. Možná snímek může vést k úvaze nad tím, jaký je vztah mezi člověkem samotným a jeho vnímání sebe sama.
zrcadlení, foto: Danygo