Ve Viničním altánu probíhá do konce února výstava fotografa Josefa Hníka nazvaná Jiné tváře II. Obličeje, které zde uvidíte, jsou sice neznámé, ale jedno mají společné: z jejich výrazu pramení zloba a nenávist.
Setkala jsem se s autorem přímo v místě výstavy, abych se ho na jeho aktuální práci zeptala.
Výstava ve Viničním altánu se jmenuje Jiné tváře II. Jaké snímky tu člověk najde? Vybíral jste portréty z více sérií?
Své fotografie do sérií netřídím, ačkoliv člověk, který navštíví mé webové stránky, může mít jiný pocit. Jediná taková ucelená série je Dvojčata, z níž tu některé fotografie jsou, jinak jsou tu snímky, které do žádného uzavřeného cyklu neřadím.
Podle čeho jste tedy fotografie na výstavu volil?
Především podle jejich vizuality, jak jsou výtvarně pojaté.
Z cyklu Jiné tváře II
Jeden z vašich nejznámějších cyklů jsou Portréty sériových vrahů. Ty tu jsou?
Ne, sérioví vrazi jsou svébytný a samostatný cyklus. Nehodily by se sem. Každý portrét vraha provází i jeho příběh a jsou to pro mě de facto známí lidé, které dokážu pojmenovat. Tady jsou vystavené jen fotografie lidí, které jsem náhodou našel na internetu, jsou to anonymní osoby, u nichž mě zajímala pouze jejich tvář nebo ještě lépe – jejich výraz.
Z cyklu Sérioví vrazi
Sériové vrahy jste dělal zajímavou technikou, kdy jste snímal jejich obličeje z plochy obrazovky. Tyto snímky jsou vizuálně dost podobné. Jsou dělané stejným procesem? Můžete mi blíže popsat, jak při tom postupujete?
Fotografie, které zde vidíte, jsou dělané stejnou technikou. Jedná se o postup, kdy si já vlastně vezmu z internetu tvář člověka, která mě zaujme. Upozorňuji, že pracuji pouze s fotografiemi, na které se nevztahují autorské práva.
Je pro mne mnohem snazší si na internetu vybrat z toho obrovského množství, které tam je, zajímavý výraz, než se ho pokoušet nafotit. Jednoduchým postupem snímám obrazovku s fotografií obličeje na diapozitiv a dále tento snímek promítám na různé předměty. Scény, které vzniknou, fotografuji digitálně.
Nakolik obličeje lidí deformujete?
Nedeformuji v tom pravém slova smyslu, že bych například pohyboval plátnem. Jediná deformace se může projevit při promítání na předměty. V konečném výsledku obraz dále neupravuji, pouze drobně retušuji. Některé obličeje by divák těchto snímků poznal, kdyby je viděl naživo.
Z cyklu Jiné tváře II
Z vašich portrétů cítím smrt – mrtvolné výrazy, těla jako by bez duše. Smrt byla tématem mimo jiné i u sériových vrahů a černobílých zátiší, které patří k vaší další tvorbě. Jedná se o záměr?
Řekl bych, že se smrtí pracuji spíše podvědomě. Ale u snímků, které jsou na této výstavě, není ani tak patrná smrt, jako spíše zloba, která z těch výrazů vychází. A to už záměrné je. Jsem fascinován zlem, řekl bych, že více než smrtí. Tuto dobu vnímám jako zlou a mé fotografie jsou odrazem tohoto mého pocitu.
Dnes už lidé berou zlo jako přirozenou součást života – vidí ho dennodenně v televizi, čtou o něm v tisku – násilí se stalo běžností, kterou současný člověk přijímá bez většího zaujetí.
Z cyklu Jiné tváře II
Jak lidé reagují na vaše fotografie, když je vidí?
U fotky je to jiné. Někteří lidé mi na vernisáži mi říkali, že jim moje fotky nahání strach. Myslím, že je trochu rozdíl mezi vnímáním fotografie a filmu; film proběhne v televizi, mezitím je nějaká reklama, která pocit utlumí, ale u mých fotografií člověk může stát, jak dlouho chce, a nechat je na sebe působit bez přestání.
Kdo je Josef Hník
Narodil se v roce 1946 v Praze. Po maturitě studoval 3 roky na fakultě všeobecného lékařství, na vlastní žádost se ovšem ze studia v roce 1967 vypsal a od roku 1968 studoval na FAMU obor umělecká fotografie. Studium dokončil v roce 1972. Od roku 1973 byl jako fotograf na volné noze členem Svazu výtvarných umělců, později přejmenovaného na Fond výtvarných umění.
Do roku 1985 působil i v oblasti reklamní fotografie. Fotografoval např. pro firmy Merkuria, Exico, Motokov, Strojexport, Art centrum. Pro Art centrum rovněž vytvořil několik velkých audiovizuálních programů. Spolupracoval na prezentaci ČR na Světových výstavách v Montrealu a Vancouveru. V roce 1983 založil v rámci Art centra vlastní tvůrčí skupinu TRIGRAM a vytvořil několik desítek reklamních audiovizuálních a video prezentací.
Po roce 1990 v těchto aktivitách pokračoval a založil společnost JOHN 23 s.r.o., která poskytovala reklamní servis. Mezi jeho klienty patřila například společnost EDIT a katalog firem. V roce 2000 měl na starosti kompletní zajištění prezentace, tiskovin, video a fotografických prací pro pražské zasedání Měnového fondu. Od roku 2000 se věnuje výhradně vlastní volné fotografické tvorbě, které se ovšem věnoval i po celou dobu svého předchozího působení.
www.photohnik.com
Nemyslíte si, že zlo existovalo v lidech vždycky a v každé době?
Asi ano. Když jsem dělal cyklus sériových vrahů, obrátil jsem se na pana doktora Hubálka, který byl jeden z největších expertů na vrahy u nás. (Slavomír Hubálek zemřel v den, kdy měl vystoupit na besedě v rámci doprovodného programu k výstavě Josefa Hníka v galerii Czech Photo Gallery,).
Pan Hubálek mi tenkrát řekl, že každý člověk má v sobě zlo a každý může být vrahem. Jedinou výjimkou jsou retardovaní lidé, kteří nežijí normální život.
Z cyklu Jiné tváře II
Kam se budete ve své práci ubírat dál?
Chtěl bych se věnovat tématu války, která je v současné době zase aktuální. Pracoval bych s válečnými filmy, ze kterých bych si vybíral konkrétní záběry. Konzultoval jsem to již s právníkem, abych neporušil autorské právo. Tyto válečné fotografie budou vyústěním toho, čemu jsem se věnoval do dnes – zobrazování zla, které se kolem mě děje.
Výstava
- Josef Hník – JINÉ TVÁŘE II.
- 23.1.2014 - 28.2.2014
- Viniční altán, Havlíčkovy sady 1369, Praha 2 - Vinohrady