Rozdíl mezi tím, jaké věci jsou ve skutečnosti, a jak se nám jeví, může vést k radikální skepsi a odmítnutí smyslového vnímání světa, neboť se na něj nelze spolehnout, nebo k přesvědčení, že mezi skutečností – a tím, jak ji vidíme – existuje shoda.
Splést se v přírodě může znamenat smrt. Jednotliví živočichové se často pomocí mimiker snaží vypadat jako jiný druh – ať již proto, že sami jedovatí nebo nebezpeční nejsou a ošálení je pro ně ochranou před predátorem, nebo naopak, aby oklamali kolemjdoucí, a následně si na nich pochutnali.
Poznat skutečné od zdánlivého je tak v přírodě otázkou života a smrti, dobrý postřeh a schopnost se zorientovat je nezbytnou výbavou pro delší bytí. Ve společnosti se pak zajímavě v oblasti mimiker pohybují blázni, šaškové, komedianti. Ti, kteří baví, ale také upozorňují na palčivé problémy. Jejich úkolem je zjevovat pravdu. Ukazovat, jak se věci mají, ale díky humoru a nadsázce toto sdělení činit stravitelnějším. Současně nechávat na divákovi, aby si interpretační rámec našel sám, aby hledal, četl mezi řádky, hrál si z víceznačností.
Píseň Král a klaun od Karla Kryla popisuje příběh, ve kterém klaun nesouhlasí se svým králem a vzbouří se proti němu. Už nechce být bláznem, ale aktérem společenských změn. Staví se do role proroka, který vidí skutečnost a pravdu, tváří v tvář těmto faktům musí jednat. Immanuel Kant na toto pokušení vícekrát upozorňuje a říká, že jde vlastně o vyšinutí z role. Filosof takový krok učinit nesmí. Ale klaun? Blázen?
mimikry, foto: jokr7
Snad tak jako v přírodní říši, tak klaun si hraje s mimikrami. Také on musí různě schovávat skutečnost a pravdu, aby si zachoval život, práci, bezpečí, ale současně je povinen s ní pracovat. Líčí se a schovává svou identitu. To nikoli proto, že by pak byl zábavnější nebo směšnější, ale proto, aby se vyhnul pokušení ukazovat na sebe, ze zjevování pravdy udělat otázku soukromé prestiže, moci, kouzla osobnosti, či – moderním jazykem řečeno – personálního brandu.
Jokr7 na svém snímku mimikry zachycuje klauna. V barevném veselém oblečení, uprostřed procesu líčení, s proprietami nachystanými k vystoupení. Na nepěkném místě, nad pytli odpadků. O čem bude asi kázat, z čeho si bude tropit žerty? Snad o kráse? Snad o ohleduplnosti? Snad o tom, jak jsme skromní?
Gratuluji autorovi k zajímavému a pěknému snímku s mnohavrstevnatým příběhem a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Anarki3 ukazuje mimořádný cit pro kompozici. Hraje si s barevně minimalistickým snímkem, na kterém na střeše domu spolu komunikují dva ptáci. Jako by jeden druhému ukazoval, jak se létá, dával mu vzor, důvěru, oporu. A dohromady spolu píší prazvláštní souvětí - .
Sociální fotografie je – po mém soudu – jednou z nejzajímavějších forem práce fotografa. Je sondou do sociologie místa, narativní záležitostí, estetickým hledáním, potřebou vidět skryté. Snímek Nekecám, jen jedno pivo... od Vlastimila Pibila to vše obsahuje. Včetně sochy stojící na autě někde v pozadí, jako malého vtipu ponechaného divákovi.
Nekecám, jen jedno pivo, foto: Vlastimil Pibil
Fotbalová branka nemusí být pro mnoho lidí zajímavým tématem ke studiu, hovoru nebo pozornosti. Ale v podání Baliana může hostit hotové drama – O pohybu a nehybnosti.
O pohybu a nehybnosti, foto: Balian
Na závěr ještě kaskadérské představení v barevném provedení. Snímek se zajímavým točitým venkovním schodištěm, plechovou stavbou a superhrdinou a jeho autorem je Mila…