Co o sobě Pavel říká?
Je mi stále něco pod 40 let a obor fotografie jsem nikdy nestudoval. S vlastním uvědomělým zachycováním momentek jsem začal teprve až v roce 2007.
Tehdy jsem se pracovně dostal do Hongkongu, a ten se skoro na dva roky stal i mojí vstupní branou do oblasti dokumentární fotografie a její dnes odnož streetfoto.
Poté jsem pár let pobýval i v Tokiu, kde jsem začal znovuobjevovat analogovou fotografii a dodnes jsem s tímto koníčkem nepřestal. Z Japonska mě nohy zavedly na několik měsíců do Malajsie, kde jsem se dostal do výborné komunity digitálně-analogových street fotografů. Nyní jsem se opět, přes opětovnou zastávku v milovaném Tokiu, vrátil zpět do Prahy.
foto: Canonet QL GL17-QIIII
Mé fotografie se objevily jako doprovodné materiály k článkům či dokumentům na Zeit.de, Maersk, Commission Content a některé fotografie z mého iPhonu se dostaly i na výstavu mobilní fotografie v Polské Poznani. Díky fotografiím jsem se seznámil s lidmi, které bych určitě nikdy nepotkal, respektive s nimi nikdy nehovořil a nedozvěděl se něco více z tohoto kouzelného světa. To je asi můj největší úspěch, kterého si také nejvíce vážím.
Pavla a jeho snímky naleznete na Instagramu pod účtem @pavelsan, stejně tak je i na sítích EyeEm, Flickr a Ello.
Hongkong – Tokio – Malajsie, procestoval jsi toho hodně. Lze jednoduše popsat rozdíl mezi fotografií pořízenou v tuzemské metropoli oproti některé pořízené v těch asijských?
Jednoduše asi ne. Ale fotit v jiném městě nebo zemi vám dá „křídla“. Vy jako cizinec nebo turista vidíte a zachycujete události, které už nejsou vůbec (nebo už jen trochu) zajímavé pro domácí. Prostě to vidíte, cítíte a zachytíte jinak.
foto: Fujifilm Klasse S
Například historie Prahy se dobře skloubí v kombinaci s dokumentární fotografií a nejlépe vynikne v černobílé barvě. V celé východní Evropě už barvy víceméně zešedly a to ještě právě díky nedávné historii. Ale i to může mít pro někoho ohromné kouzlo.
Pro mně osobně je to spíše otázka okamžiku a místa, kdy a kde fotím. Lidé a jejich život ve městě, světlo, tma a stíny, barvy a struktury nebo linie. To všechno dohromady nebo jednotlivě, protože města sama se vyvíjejí, rostou a lidí s jejich vlastními příběhy v nich přibývá. Není žádná druhá šance na zachycení toho momentu. Což je asi důvodem, proč mě města a ten jejich neutichající puls fascinuje a láká.
foto: Fujifilm X-E1
A když navštívíte nebo žijete v multikulturním a kontrastním Hongkongu nebo megalopolis jako je Tokio, tak vás tahle velká „bestie“ spolkne, protože možností k fotografování je nespočet a ta bestie odpočívá tak max. 20 minut z 24 hodin. Mohu za sebe povědět, že já se tedy v Praze opětovně a ještě stále rozkoukávám.
Velkoměsta přímo vybízejí, jak už jsi zmínil ve svém představení, k žánru pouliční fotografie. Jak se uspěchaní Asiaté dívají na to, že je někdo fotografuje? Měl jsi s tím někdy problém?
Tak přímo problém jsem neměl, alespoň v Asii. Až na zatemnění políček filmu zachycujících festival členů Yakuzy v Tokiu. Film jsem nevyvolával sám, ale ve velké laboratoři v Tokiu. Naštěstí jsem fotil i na digitál.
foto: Fujifilm X-E1
Zajímavý mi ale připadl „šestý smysl“ místních lidí v Hongkongu. Oni prostě vycítí, jakmile se na ně zamíří objektiv a rozhodně se netváří příjemně. V Japonsku to pro mne spíše bylo o tom zachytit lidi v momentech bez klasického „Peace-Victory“ znamení, jak je pro ně na skoro všech fotografiích příznačné. A právě takových fotografií si vážím asi nejvíce.
Ve spojení s asijskou kulturou mi na mysl vzejdou hlavně barvy. Hodně barev. Je tomu opravdu tak, nebo je tamní prostředí spíše šedé a skličující?
Oni se barvami obklopují tak, jak je to v okolní přírodě a místní počasí tomu jen přeje hlavně v jihovýchodní Asii. Ale to jsou častokrát jen povrchní imprese a časem není těžké se natrefit do části měst, kde je „temno“ i v půl jedenácté dopoledne.
foto: Fujifilm X-E1
Jakou technikou své snímky zachycuješ?
Vlastně takovou, na jakou fotografie zachytit jde. Jako většina mám u sebe mobilní telefon (iPhone 4s) a ten mi slouží, jak je to jen možné. Zatím asi nejdéle pracuji s Fuji XE-1 s 18 a 35mm prime lens, což byl pro mne vytoužený nástupce Panasonic GX1. Na ulici velmi rád pracuji s filmovými kompaktními kamerami point-and-shoot právě pro jejich rychlost a pohotovost – Fujifilm Klasse S, Olympus XA2, Canonet QL GL17-QIIII.
A jaké fotografie u tebe převládají? Ty z profesionální techniky, nebo ty mobilní?
Já bych řekl, že asi ty mobilní. Ale to bude tím, že takový přístroj mi slouží už i jako vizuální deník. Na profesionální snímky a zakázky rozhodně (zatím) používám techniku profesionální.
foto: Fujifilm X-E1
Používáš editační aplikace? Které a proč?
Víceméně ani nepoužívám, tedy pokud se jedná o snímky na film. Ten má svoje kouzlo a pak v něm jde spíše o kompozici.
Pro snímky z digitální kamery využívám rozhodně služeb titulu Lightroom a k editaci na mobilu mi častokrát stačí možnosti nativní aplikace Obrázky nebo přímo editační možnosti v aplikaci, ve které snímky sdílím. Jinak rozhodně rád používám aplikace Hipstamatic (iOS), Squaready (iOS), B&W Lab (iOS) a SnapSeed (iOS, Android).
foto: iPhone 4s
Snímky ze svých cest publikuješ také na Instagramu. Jak ses vlastně k této sociální síti dostal?
Na Instagram jsem narazil před pár lety náhodou. Chytlo mě to, právě pro možnost sdílení a networkování s dalšími českými lidmi po světě a později k objevení fotografů v okolí se stejným zájmem o pouliční a dokumentární fotografii.
Ačkoliv jsem IG častokrát opustil, a následně se zase vrátil, tak mi rozhodně pomohl i k osobním setkáním s různými fotografy z různých koutů světa a k mnoha nejen virtuálním přátelům. A to i tady v Čechách.
foto: iPhone 4s
Vyjma Instagramu ale využíváš i služeb německé obrázkové sítě EyeEm. Jaký mezi těmito sítěmi vidíš hlavní rozdíl a kterou máš raději? Využíváš i některých dalších služeb pro publikování svých snímků?
Mě osobně EyeEm chytlo v problematických dobách TOS od FB, ale to ostatně i Tadaa (iOS), kterou třeba už nepoužívám, ale obě německé aplikace s vlastním editorem a sdílením mezi uživateli mohu rozhodně minimálně k prozkoumání doporučit.
Rozhodně mám vizuálně raději EyeEm. Dle osobního názoru je totiž k smíchu, že Instagram (potažmo Facebook) nemá aplikace pro rozlišení displeje iPadu, což EyeEm má a je skvělá. Navíc je tu mnoho soutěží a má i výborné editační nástroje.
Já sám používám EyeEm hlavně ke sdílení černobílých fotografií. Teď ale prozkoumávám i Ello (web, iOS), které se začíná velmi vylepšovat a po uvedení samostatné aplikace, s aktualizacemi každé 2-3 týdny pro zlepšení, stojí za vyzkoušení. A nesmím zapomenout na Flickr (web, iOS, Android), který to se svými updaty bohužel přehnal, i když se snaží znovu se chytit, 500px (web, iOS, Android) a Tumblr (web, iOS, Android, Windows Phone Store).
foto: iPhone 4s
Instagram je hodně o tagování, podle kterého se mezi snímky vyhledává, EyeEm k tomu zase využívá alba. Máš nějaké oblíbené či pro tebe charakteristické označení svých fotografií?
Asi nejvíce různé modifikace #streetphotography a to i pro alba v EyeEm. Obdobně i pro #filmphotography.
Chystáš teď nějakou výstavu, kde čtenáři mohou tvé snímky spatřit na vlastní oči, nebo vystavuješ pouze virtuálně?
Zatím se vystavovat nechystám, i když v Tokiu už jsme se na to společně s kamarády chystali, než jsem se musel vrátit do Čech. Ale co není, může brzy být.
foto: iPhone 4s