V pondělí se v DOXu slavnostně otevřel další ročník Prague Photo. Ve fotografii se pořád něco děje, ale díky počtu článků z této akce to vypadalo, jako by právě Prague Photo byla Událost letošního jara. Nevím, trochu bych s tím brzdil.
Prague Photo započal v pondělí v podvečer. Předávala se, jako každý rok, cena autorovi do pětadvaceti let. Letos ji obdržel mladý fotograf Aktuálně.cz Jan Langer za projekt Století Češi.
Prague Photo bylo zahájeno předáním ceny UniCredit Prague Photo Young Award 2012.
Na snímku s mikrofonem Karel Oujezdský.
Tento Langerův projekt je vynikající soubor na první pohled banálních fotek, ovšem s úžasnou vnitřní energií a silou. Doporučuji všem si ji prohlédnout. Dostal cenu, byť – v rozporu se zde přijímaným míněním – neudělal žádné efektní fotky. Naopak, na těch fotkách není nic technicky či kompozičně zajímavého, či snad dokonce originálního. Nápad je to dokonce doslova konvenční. A přesto je to cyklus, jakých se tu objevilo v posledních letech jen naprosté minimum.
Jsou to fotky s poselstvím a jasným názorem. Prostě: skvělá práce! Je však nutné mít na mysli jen tyto komba, prosím. Existuje totiž ještě soubor Langerových reportážovek těchže stoletých lidí, a ten je podstatně slabší, až slaboulinký. Ten do toho nepleťte.
Cenu UniCredit Prague Photo Young Award 2012 za laureáta Jana Langera převzal Vladimír Birgus.
Na rozdíl od minulých ročníků, kdy jsme Prague Photo navštěvovali v Mánesu, v současné době však rekonstruující se (snad) a tedy nepřijímající žádné akce, se letošní ročník přestěhoval do Centra současného umění DOX. Akci, musím přiznat, to výrazně prospělo. Místo okamžitého vizuálního dojmu dost nepříjemného jarmarku, jaký mne poslední roky při této akci velmi pronásledoval, vypadají prostory DOXu jako dospělé výstavní prostory s inteligentně rozmístěnými panely a zdmi, a tak se zde dají fotografie presentovat jako umění. Zaplaťpánbúh a na věčné časy, amen.
Uvidíme jen, jak si do tohoto tak trochu utopeného místa najdou cestu mimopražští. I pro mne je to místo trošičku mimo moje pravidelné cesty. Vždycky při cestě tam se raději krapet přeptám, abych v těch Holešovicích a v jejich uličkách zbytečně nekřižoval, zvlášť když člověk mašíruje jako obvykle na poslední chvíli. Letos bylo skóre 3:0. Tři dotazy, žádná odpověď. Do DOXu? Myslíte Roxy? Posledního holešovičáka jsem se ptal sto metrů od Centra DOX. Stačilo zajít za roh a typická reklama na mne okamžitě vykoukla. Na ten bláznivý nápad, na pražské synagogy – teď jsem definitivně a pevně rozhodnut – se už nikdy nepřeptám.
Vlevo: Galerista Jiří Jaskmanícký v obklopení návštěvníků Českého centra fotografie.
Vpravo: Legendární fotograf František Dostál před svými fotografiemi.
Z vnějšího hlediska tedy Prague Photo na sobě docela zamakaly, byť třeba ono stěhování bylo vynucené a DOX je vlastně šťastná náhoda. Jenže ne vše je na Prague Photo příjemné. Na Prague Photo bohužel existuje i druhý pohled, ze kterého vychází poněkud podivně. Třeba: na letáčku Prague Photo, na webovkách ale musíte zadat Prague Foto. Asi podle vzoru William Šejkspýr.
Můžeme si sice říci, vem to čert, stejně nikdo na stránky nechodí popaměti, ale jenom přes ten Gůgl (když už jsme tak familiérní), přesto už hned na začátku při hledání otevíracích hodin zůstává v ústech podivná pachuť. To proboha neumějí vymyslet název webu tak, aby byl gramaticky správně?
Vlevo: Presentace Českého centra fotografie měla asi nejvyšší návštěvnost.
Vpravo: Presentace starého umění expozicím na Prague Photo dominovala.
Ale jak říkám, vem to čert, diváci si to nakonec najdou správně. Horší spíš je, že to, co dostal divák na webovkách, dostane i uvnitř akce. Místo Prague Photo se stejně jako na webovkách dostaneme na Prague Foto, ten český odvar světovosti proceděný přes české zápecnictví a českou provinčnost. Jsme prostě v Čechách, v zemi zahleděné do své velkolepé minulosti a žijící ze svých skutečných i domnělých legend, která jakoby neměla současnost, krom celebróznosti. Bohužel tomuto našemu rigidnímu obrazu vcelku odpovídá – ó má hrůzo – presentace vystavujících galerií.
Nejdůležitější foto na Prague Photo.
Jestliže ve světě frčí moderní umění a fotografie současných galerijních hvězd se prodávají za ceny srovnatelné se starými mistry, u nás hlavně „umíme“ dělat jen Drtikoly, Sudky a podobné staré pány.
A tak spodní patro je těmito „ctihodnými“ fotkami kompletně nadupané. Jako bychom byli někde na nějaké historické výstavě. Převážný počet vystavujících galerií prostě prodává to, co se prodává. Dojetí nad našimi chlapáckými předky. Jistě, jsou tu i jiné, moderní galerie, jako například ArtinBox, jenže jejich prezentovaný výběr je veskrze neinvenční, spíš jen splněná povinnost.
Vlevo: Fotograf Makarský se svým dílem.
Vpravo: K večeru návštěvnost maličko řídla, přesto byla celkově obrovská.
Prostě, jak je tu na Prague Photo předků nepočítaně, je tu zadků neuvěřitelně pomálu. (Poznámka na okraj: taky vás štve, že babičce se říká předek a synu zadek, i když syn je ten před vámi a babi ta za vámi? Nikdy jsem neviděl, že v běhu vyhrává babi! Tohle jsem holt nikdy nepochopil.) Vše pro komerci, vše pro kupce. A český kupec, to je chlap, co kupuje jen na jistotu, prověřené. Pokud jste fotograf, kterého láká jít na Prague Photo, abyste si ošahal nové trendy a pořádně načerpal inspiraci z moderní fotografie, tak sem nechoďte.
Presentace fotografických škol byla umístěna v patře
a v celkové koncepci Prague Photo působila trochu neústrojně.
Prague Photo je komerční akcí na lovení těch pár desítek kupců fotografie a galerie se ani o nic jiného nesnaží. Styly, trendy, budoucnost – to tu nehledejte.Vítejte v Muzeu voskových figurín, čas od času prostřihnutého nějakými školními pracemi, které se sice trochu moderněji tváří, ale ve skutečnosti jsou jen školními cvičeníčky.
Do nějakého skutečně závažnějšího počinu, který by měl v českém dění ambici zanechat nějakou vážnější stopu, má Prague Photo ještě nekonečně daleko.