Co má společného moderní architektura, deformace v rybím oku, riskující cyklista, čmelák a silueta baletky? Všeobjímající prostoročas, který se bez ustání mění.
Pojetí prostoru a času má zásadní vliv na to, jakým způsobem lidé realizují své architektonické výtvory. Zatímco v gotice se uplatňovalo myšlení Aristotela, že prostor je definován objekty, které jsou v něm, a proto všechny sochy a plastiky jsou tvořeny ze všech stran, v baroku dochází k zásadní změně – prostor se stává nezávislým na hmotě a rozhodující je kategorie, kterou člověk vidí – proto jsou barokní sochy často duté, neboť tak mohou být větší, krásnější a monumentálnější pro diváka.
Myslím, že vývoj představ o tom, co to čas a prostor je, není jen filosofováním bez praktických dopadů, ale zcela jednoznačně akcentuje jednotlivé aspekty toho, jakým způsobem se díváme na svět a umění kolem sebe; jak se mění stavby, ve kterých žijeme, či studujeme.
Zatímco ve středověkém chápání byl čas jasně definovaným tepem světa, který spěl od počátku k věčnosti, dnes se na čas v běžné životě díváme spíše funkčně a jeho horizont je spojen s naší smrtí. Již téměř nikdo nemá proto potřebu stavět nesmírně drahé budovy, které vydrží stovky let, neboť to neodpovídá jeho chápání času – stavba, kterou budou dokončovat generace po něm následující není perspektivním projektem, za který by mělo cenu bojovat a utrácet.
Právě toto chápání času a prostoru se tedy bytostně promítá v tom, jak vypadá současná architektura, která vždy čerpá z kulturního prostřední. Není to ani tak móda nebo striktní diktát doby, který by vycházel odněkud zvenčí, ale jde o vnitřní parametr, který člověk musí brát v potaz.
V roce 1908 prohlásil Hermann Minkowski, že nemá smysl mluvit o prostoru a času odděleně, ale že představují spojený prostoročas, ve kterém žijeme. Jistě není bez zajímavosti, že zatímco filosofie i fyzika s tímto pojetím do určité míry zápolí dodnes, fotograf s ním nemá žádný problém. On chápe spojení prostoru a času naprosto bytostně – každý jeden snímek musí obsahovat jejich sepětí. Ať již co se týče doby expozice nebo nastavení kvalitní kompozice, všude vystupují spolu spojeny.
Ústecký úl od Pavla Kozdase je ukázkou soudobé architektury, která již ono sepětí do určité míry reflektuje a ztvárňuje. Prostor pro ni není něčím neomezeným a absolutním, ale naopak velmi plastickým, ohebným a tvárným. Čas jest konečný, stejně jako tvary jednotlivých prvků. To vše v jemném sepětí jednotlivých děl.
Ústecký úl (foto: Pavel Kozdas)
Poněkud jiný způsob vnímání času zachycuje snímek s názvem Rybí oko. Ukazuje, že náš pohled na svět může být často pokřiven, a že rozhodnout, jak přesně vypadá realita, není vždy snadný úkol. Autorem je RTeo.
Rybí oko (foto: RTeo)
Pokud se podrobněji zamyslíme nad tím, co to je čas, zjistíme, že k jeho definici budeme docházet jen velmi těžko. Neboť to, co pozorujeme není ve skutečnosti čas, ale pohyb či změna. Čas je pak jen abstrakcí sekvence těchto změn – například řečtina slova změna a pohyb příliš nerozlišovala, především proto, že chápala jejich těsné významové sepětí. A právě jeden z možných druhů pohybuje je zachycen na fotografii Na vlně.
Na vlně (foto: V-nick)
Často ve fyzice či v biologii rozlišujeme malé a velké, neboť se ukazuje, že zákonitosti z velkých rozměrů není možné vždy snadno přenést do mikrosvěta. Až do devadesátých let, nikdo nevěděl, jak je možné, že čmelák létá. Z parametrů jeho těla a tehdy známých zákonů, se to jevilo jako nemožné. Obrázek Dlouhososka velká, který vytvořil Player, je krásným pohledem do podivuhodného světa hmyzu a jeho vzrušujících zákonitostí.
Dlouhonoska velká (foto: Player)
A na závěr ještě jeden pohled na pohyb. Tentokráte ve hře stínů a krásy baletního umění na snímku Tanec v Michalské, jehož autorem je 11Pavel.
Tanec v Michalské (foto: 11Pavel)