Současná umělecká scéna se zdá být postavena na hlavu. Klasická krása z tvůrčí fotografie pomalu ale jistě ustupuje a nahrazují ji čím dál víc šokující díla. Ne každý má však na takové umění žaludek.
Rodney Smith je jedním z těch, kdo se nehodlá vzdát svých pohádkových představ o lepším světě. Již přes 40 let si tvoří ve svých zaběhnutých kolejích. Minula ho digitalizace, stejně jako módní trendy. Dnešnímu člověku se může jevit, že tento pán se dočista zapomněl v minulosti.
Je jasné, že Rodney Smith není zrovna typickým fotografem. Jeho životní dráha se zdá být natolik samozřejmá, že vlastně není divu, že fotí právě to, co fotí. Copak by bohatý synáček, který měl vždy na růžích ustláno, mohl tvořit hrůzný a nebezpečný svět? Ne, tento pán takový svět ani nepoznal. Jeho život samotný je pohádkou.
Vystudoval teologii na prestižní univerzitě v Yale, kde později také učil. Ani poté, co se v roce 1973 nechal zlákat fotografií, však od své původní profese neupustil. Dnes je zkušeným učitelem v Novém Mexiku, kde budoucím fotografům poskytuje cenné rady do jejich kariéry.
„Pokud jste originální a dokážete být sami sebou, pokud děláte to, co opravdu milujete a nechcete tím jen vydělávat peníze…pak nakonec i vám se podaří vybudovat skvělou kariéru. To trvá 10 až 15 let,“ říká Rodney, jehož ateliér se nachází v samém centru New Yorku. „Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by byl dobrý – bez toho, aby ho to stálo léta tvrdé práce.“
Základ tvorby Rodneyho Smithe je v řemesle. Ačkoliv nás vábí na první pohled hezkým obrázkem, nedá se mu upřít, že techniku má zvládnutou bravurně. Pracuje s černobílou fotografií stejně jako s barevnou, převážně ale s klasickou. V minulém století bychom takovou fotku mohli pokládat za žánr fashion fotografie. Smith má očividně slabost pro buřinky a klobouky. Postavu často klade do středu a zády k divákovi. Vidíme surrealistické postavy, které nás baví absurdní situací, v níž se nachází.
Rodney uvádí, že 99 procent toho, co divák vidí na fotografii, vzniklo ve fotoaparátu. Žádný Photoshop, žádné úpravy. Jeho studenti samozřejmě k fotografii přistupují odlišně, chtějí především využít technických možností, které mají a snímek co nejvíce přetvořit. „Nemyslím, že se svět mění, internet určitě změnil fotografování – trochu k lepšímu, protože mám mnohem větší publikum než v době před internetem, ale také poněkud k horšímu, protože médium zlevnilo. Nyní se bude pravděpodobně zase měnit. Všiml jsem si, že stále více lidí se vrací ke klasické fotografii. To je zajímavé a trochu i překvapivé,“ říká.
Snímky Rodneyho Smithe jsou odrazem jeho osoby, vkládá do nich své představy, ale i optimismus. Tento otec dvou dětí a milující manžel je vskutku pozitivní člověk, ačkoliv i on má sklony k melancholii. Podle něj každý může tvořit, není to dáno talentem jako spíš schopností slyšet své pocity. Tak také přistupuje ke svým žákům.
A jaké jsou jeho pocity? Proč si zrovna vybral tento styl? Rodney říká, že to, co dnešnímu člověku chybí, je radost z toho, že je naživu. „Každý si je vědom zla ve světě. Myslím, že to, čeho si ale lidé vědomi nejsou, je schopnost konat dobro.“ Odkazuje se přitom na renesanci, kdy ještě existovala láska k životu. „Tenkrát také vznikalo velké umění,“ říká čtyřiašedesátiletý fotograf.
Rodney si píše osobní blog, kde se vyznává ze vzpomínek na rodinu, ale i ze svých začátků s focením. V textech již převládá melancholie nad optimismem. V jednom ze svých příspěvků si například pokládá otázku, proč je tu tolik lidí, kteří se zabývají fotografií. „I oni mají obrovskou chuť a intelekt, chybí jim ale duše a zkušenost v jejich obrázcích. Přes nesčetné množství workshopů, přednášek, odborných setkání a postprodukčních kouzel, fotografiím většiny lidí nadále chybí originalita a touha nahlédnout,“ píše fotograf, který se netají ani tím, že chtěl být v mládí spisovatelem.
Jeho blog si našel oblibu u mnoha lidí z celého světa. Na zájem ze strany čtenářů si rozhodně nemůže stěžovat. Chodí mu maily od lidí z Ruska, Číny, východní Evropy, Japonska i Austrálie, kteří s oblibou jeho blog sledují. „Vždycky jsem miloval fotografování a literaturu. V každé knize, co jsem kdy udělal, je zároveň i nějaký text. Líbí se mi slova jako doplněk k obrázkům, pokud jsou to teda ta správná slova. Pokud můžu přidat fotografiím další rozměr, nějaký nový aspekt, myslím, že je to velmi užitečné,“ říká. Jeho blog je toho důkazem.
Rodney měl již možnost vydat vlastní knihu. Jmenuje se The End, což není zrovna přívětivé jméno pro knihu. Autor přiznává, že tentokrát to byl nápad vydavatele, dát knize takový název. Původní jméno, které Smith vymyslel, mělo být v tom smyslu, že konec je pouze začátek. Konec je tedy jen slovo vytržené z kontextu, které dává knize i jiný smysl.
Rodney však uvádí věc na pravou míru a mluví o knize v jejím úplném znění. „Název vznikl z pocitu, že fotografuji tyto lehce surrealistické snímky již příliš mnoho let a přemýšlel jsem, jestli vydáním knihy není konec jedné mé části života, nebo jestli s tím budu pokračovat. Byl to konec nebo začátek? Zatím si nejsem zcela jistý,“ zamýšlí se.