Czech Press Photo 2015: I na jednu strunu se dá brnkat

A máme to tu zase: Když CPP neovládne ukrajinská krize (viz minulý ročník), nahradí ji krize uprchlická. A co se fotografuje lépe než krizové události? Co je „divácky“ vděčnější? To berte jen jako bezděčné povzdychnutí autorky článku nad tím, že…

POVZDECH Č. 1:…i letos je výběr vítězných snímků poněkud monotematický (co do zachycených událostí) a opět dominuji témata „z dovozu“. Jen pro zajímavost v obou hlavních kategoriích Aktualita a Reportáž se jaksi (s výjimkou série Juraje Mravce z ukrajinského Donbassu) nedostalo na jiný námět než imigraci.

Jan Zátorský: Uprchlíci na maďarsko-srbské hranici (Fotografie roku, 1. místo Aktualita); Juraj Mravec: Na Východě nic nového (2. místo Reportáž)

Uprchlická krize, kam se podíváš

Samozřejmě nechci upírat řadě vítězných snímků řemeslnou i uměleckou kvalitu, ale nejsou už podobná vyjádření, jako že FOTOGRAFIE ROKU od Jana Zátorského Uprchlíci na maďarsko-srbské hranici „v sobě obsahuje nejen žurnalistickou informaci a symboliku současné uprchlické krize v Evropě, ale je zároveň i vizuálně silným obrazem připomínajícím malířská plátna velkých mistrů”, poněkud ohraná?

Jo, vidím tam, snad, jedno „plátno“ – Michelangelovo Stvoření Adama, což je vlastně nástěnná malba v Sixtinské kapli, jejímž ústředním bodem jsou téměř se dotýkající prsty Boha a člověka (pozn. na vítězném snímku už se dotkly, a nechci domýšlet, jak by se podobná symbolika dala interpretovat) –, ale jinak by se klidně mohlo jednat, s prominutím, o řádění chuligánů po zápase Baníku se Spartou. A to už nemluvím to tom, že podobných záběrů „valných hromad z Maďarska“ jsme mohli v médiích vidět už desítky. Výběr a vyjádření poroty chápu jednoduše jako poněkud alibistický: symbolika se tu přetavuje v klišé a velcí mistři v děravá plátna.

Milan Jaroš: Exodus - cesta s uprchlíky z ostrova Lesbos do chorvatského Tovarniku (1. místo Reportáž); Martin Bandžák: Noční vlakový transport běženců do Evropy - Tovarnik (2. místo Aktualita)

Ano, příliv imigrantů je celoevropský, tedy i český problém. A ony se navíc ty lokální události nejspíš zpracovávají hůř, protože nejsou vizuálně tak atraktivní, a taky mají jen krátkodobý dopad, rychle vyvanou a v zahraničí (mnoho z oceněných fotografů pracuje též pro zahraniční agentury) po nich pes neštěkne, tam je poptávka spíš po apokalyptických obrázcích, které pohnou srdci (ať už kterýmkoli směrem) tisíců, ba milionů diváků. Ale! Ale? Nemělo by české foto být alespoň trochu české? Nebylo by fajn, kdyby někteří z účastníků dokázali zkombinovat nadčasový obraz s místními atributy, resp. kdyby porota dokázala takové snímky ocenit?

Roman Vondrouš: Havana Cars (1. místo Každodenní život); Milan Jaroš: V pravém rohu nebe (Čestné uznání Každodenní život)

Jen namátkou nadhoďme několik zdejších událostí:

Pro otrlejší: tragické události v Uherském Brodě, kde bylo zastřeleno devět lidí – dobrý materiál pro levicové radikály coby důkaz neblahého působení amerického imperialismu. Návrat Hanky a Tonči ze zajetí islámistů. Záhadným způsobem bylo opomenuto Mistrovství světa v hokeji v Praze a Ostravě i 600. výročí upálení Mistra Jana Husa. A co tunel Blanka a jeho slavnostní otevření 19. září? I když to je spíš námět na pořádně dlouhý časosběr…

Zajímavým námětem by mohla být hradní „kauza“ Hitler je gentleman – to by asi vyžadovalo pořádnou dávku tvůrčí fantazie, neb to není zas tak úplně fotogenické téma, zato je však nádherně švejkovské.

Petr David Josek: Prezident Miloš Zeman je kryt deštníky během oslav výročí sametové revoluce (1. místo Lidé, o kterých se mluví); David Kunrát: Korunovaná hlava – Miloš Zeman na návštěvě Karlovarského kraje (2. místo Lidé, o kterých se mluví)

Ostatně náš pan prezident se, coby fotografický objekt, umístil na prvních dvou příčkách v kategorii LIDÉ, O KTERÝCH SE MLUVÍ, a to ne v příliš důstojných, ale spíše karikaturních pozicích: pod palbou vajíček (fotografie Petra Davida Joska) a pod poklopem (snímek Davida Kunráta). Především druhá zmíněná fotografie Korunovaná hlava s vtipem, ať už záměrně, nebo ne, krásně ilustruje nejen fotografův (ale snad i všelidový) postoj k hlavě našeho státu. Ano, Miloš Zeman je opravdu člověk, o němž se mluví, třeba v hospodě (za niž lze přeneseně považovat i facebook nebo diskuzní fóra nejmenovaných internetových periodik), a tam nás sedává hodně…–

Černobílý pohled vítězí

Uprchlická krize se vloudila i do umělečtějších kategorií, konkrétně do sekce PORTRÉT. Na první příčku se vyšplhal Robert Tappert se sérií přefocených poškozených dokumentů nalezených v lesích na srbsko-maďarské hranici. Zajímavé pojetí portrétu balancující na hranici dokumentu, portrétu a specifických výtvarných technik, zejm. muchláže.

Maňo Štrauch se tak s tradičně pojatým (ano, zde je na první pohled patrný onen odkaz velkých mistrů) a technicky precizním projektem Tváře života – portréty lidí, kteří přežili holocaust musel spokojit s druhou příčkou. O působivosti a srozumitelnosti jeho portrétů svědčí i to, že jedné z fotografií ze série udělili ti nejmenší Cenu dětí.

Robert Tappert: ID portrétní fotografie z poškozených dokumentů nalezených v lesích na srbsko-maďarské hranici (1. místo Portrét); Maňo Štrauch: Tváře života - portréty lidí, kteří přežili holocaust (2. místo Portrét, Cena dětí)

V intencích přechozí lamentace na nedostatek českých látek ve výběru vítězných snímků pro mě mají daleko větší cenu série sportovní – Petr Kleiner a jeho dokument Zimní plavci (1. místo v kategorii Sport) či pohled do zákulisí pardubických koňských dostihů Dostihy a žokejové (2. místo Sport) od téhož autora.

Pro mě jsou spíše než sportovním dokumentem jakousi sociologickou sondou do zákulisí zájmových aktivit určitého okruhu lidí. Jako takové by klidně mohli patřit do kategorie KAŽDODENNÍ ŽIVOT – už jen vzhledem k tomu, že v ní 2. místo získala podobně koncipovaná série Rishabha Kaula z plaveckého stadionu v Podolí –, v níž pro mě nepochopitelně zvítězila „colourfull“ stylizovaná, „dlouhočasová“ (co do délky expozice) sada Romana Vondrouše Havana Cars.

Petr Kleiner: Zimní plavci (1. místo Sport); Rishabh Kaul: Mokrý ráj (2. místo Každodenní život)

Ze snímků oceněných v dalších kategoriích stojí dle mého soudu za pozornost práce Radka Kalhouse a Michaela Hankeho – vím, stará známa jména. Netuším proč, ale všechny posledně jmenované soutěžní příspěvky jsou černobílé (vyjma Havana Cars). Nejspíš to bude tím, že letos černobílá fotografie dostala poměrně dost prostoru, Nic proti, také ji mám ráda, leč někdy mě udivuje míra počítačových úprav (nemám na mysli posledně jmenované autory!), které někdy hraničí s manipulací s realitou – různé ty HDR efekty a filtry a tak. 

Radek Kalhous: Krajiny ze tmy (2. místo Příroda a životní prostředí); Michael Hanke: Šachy (2. místo Umění a zábava)

In motion: Videoprojekce na pozadí CPP

Video sekce v rámci CCP vznikla poměrně nedávno a prozatím nabízí pouhé dvě kategorie: Aktualita a reportáž – zpravodajské video s max. délkou 3 min a Feature – videodokument o délce max. 15 minut. Říká se, že video snad časem vytlačí tradiční fotožurnalistiku, neb je to dynamické médium, které stojí na příběhu zaznamenaném v rychlém sledu obrazů, a navíc má výhodu simultáního zvukového (textového) doprovodu – takové jakési all in one.

To jsou nesporně jen a jen výhody, ovšem z mého pohledu videoreportážím povětšinou chybí jeden zásadní moment: moment zastavení, dlouhého pohledu a zavrtání se obrazu do mysli pozorovatele. Možná právě z tohoto důvodu, a také proto, že je to žánr poměrně mladý, nebývá účast příliš silná – do soutěže se přihlásilo na 40 autorů.

Jedno z vítězných videí si však bezesporu dlouhý pohled zaslouží. Tomáš Rafa ve svém videodokumentu Ostřelování v Doněcku nabídl civilní pohled (byl opravdu uprostřed dění) na každodenní život v oblasti zmítané válečným konfliktem: zdánlivě obyčejné, krásné slunné ráno na předměstí prošpikované chladnými střelami přinášejícími smrt, zavrtávajícími se nejen do betonu, ale i do lidské kůže.

POVZDECH Č. 2: V naší malé kotlině se nejspíš nic neděje, a tak se pohledy fotožurnalistů a filmových reportérů upírají za její okraje. Škoda je, že se jejich zraky až příliš často střetávají v jednom bodě, letos na maďarsko-srbské hranici a v jejím okolí. A je jasné, že do této lokality namířili své objektivy i stovky „nečeských“ fotografů. Jak se dá asi stokrát a stokrát originálně ztvárnit jedno? (Už se vážně těším na výsledky World Press Phota.) Možná je to ovšem spíš otázka výběru poroty, která nejen letos vsadila na jeden akord: Ano, i na jednu strunu se dá brnkat.