Člověk si své prostředí města sice vytvořil sám, ale není v něm osamocen. Příroda a kultura se v něm podivuhodně proplétají a kladou s fotografem zásadní otázku – co je přirozené a co divné?
Existuje zajímavý myšlenkový střet mezi lidmi, kteří tvrdí, že příroda a kultura jsou dva oddělené, často si dokonce konkurující světy a těmi, kdo mezi nimi žádnou ostrou hranici nevidí. Vždyť člověk sám je součástí přírody, je složen ze stejných uhlíků a vodíků, jako vše okolo a také on má, stejně jako všechny ostatní živé organismy, metabolismus, který jej udržuje při životě.
Přesto se člověk a jeho výtvory od ostatní přírody určitým způsobem liší. Někdo může tvrdit, že člověk má duši, jiný bude vidět onu rozdílnost ve schopnosti tvořit umělecká díla (a pošetilém provozování této potence), případně v neexistenci přirozeného prostředí. Člověk aby přežil, nevyužívá svahů, jeskyň a členitost terénu, ale vybuduje si prostředí zcela odlišné.
Avšak je zde ještě jeden zajímavý aspekt. Člověk v tomto svém novém světě, kterému můžeme říkat kulturní krajina, nežije sám. Krysy ve středověku stály za morovými epidemiemi a za své vlastní prostředí si zvolili stoky a kanály měst. Holub našel útočiště ve střechách domů, a i když většinu své potravy získává mimo město samotné, je to lidskýma rukama vytvořené prostředí, které mu zajišťuje určitý komfort a bezpečí. Podobně bychom mohli hovořit o mývalech, myších a dalších živočiších, kteří z nového prostředí a lidské blízkosti učinili nové místo pro svůj život.
Snímek O divném stromu nabízí zajímavou kompozici mířící na střechy domů. Do jednoho celku se zde přirozeně propojuje pletivo, živý strom, který se s příchodem jara připravuje vypučet a anténa. Pták sedící na střeše je tak v prostředí technickém i přírodním, v místě ovlivněném člověkem, ale přesto zřejmě spokojenější než v lese.
O divném stromu, foto: šebin
Snímek tak otevírá trochu nezvyklou otázku v diskusi o dichotomii přírody a kultury, totiž zda je člověk jediným, kdo k tomu má co říci. Zda i další živočichové nepřijali umělé prostředí za své vlastní a svůj přirozený prostor tak definitivně neztratili. Možná vše směřuje k tomu, že pojem přirozenosti není tak neproblematický, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Gratuluji autorovi zajímavého, kompozičně zdařilého snímku, kterým je šebin a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulého týdne.
U zvířecí říše ještě zůstaneme, i když místo vzduchu se přesuneme do vody a namísto techniky se budeme kochat téměř nedotčenou krásnou podmořského světa. Gore008 nabízí na snímku Na Seychelach krásný pohled do očí karety.
Na Seychelach, foto: gore008
Honzj nabízí zajímavý pohled na hřbitovní atmosféru plnou ticha, klidu a rozjímaní. Prostoru, kdy si každý musí uvědomit, že je prach a v prach se obrátí, že jeho bytí má časový konec a že (s vekou pravděpodobností) z jeho bytí nezůstane o mnoho více než jen rozvrácený hrob a možná ani to ne. Fotografie se jmenuje Zahrady ticha...
Zahrady ticha, foto: honzj
Saská krajina snů dává pohlédnout na České Švýcarsko v podzimním hávu s příjemnou hrou světla a stínu. Fotografii pořídil Abulafia3.
Saská krajina snů, foto: Abulafia3
Na závěr ještě se ještě jednou vracíme k motivu stromu. Tentokráte dvou, které jsou těsně u sebe a jejich bytí je z pohledu fotografa orámované dvojící skal zachycujících v perspektivně celou scénu. Snímek nese název Mamánek – což je poměrně výstižné – a autorem je shimmell.