Říká se, že dobrá architektura by měla určitým způsobem citlivě pracovat s okolní krajinou. Santini na Vysočině vycházel z barokní představy, že ji lze přeměnit. Jeho stavby s krajinou nelícovaly, neztrácely se, ale dotvářely ji.
Jako by krajina sloužila k dekoraci krásy či jako prostředí pro stavby. Možná v podobném myšlenkovém duchu je postavený vysílač na Ještědu, jako prvek tvořící panorama, utvářející krajinu.
Obvykle je architektura většinou pokornější, jemně zasazená v krajinách a městech, možná někdy odvážná či kontrastní, ale přesto doplňující tvář místa, dávajíc mu ducha. Právě tyto dva základní urbanistické koncepty se většinou hodnotí jako ty, které jsou spojené s dobrou architekturou. Naopak absence míry, proporcí či přiměřenosti, je znakem kýče a díla, které si zaslouží více kritiky nežli chvály. Příkladem může být celý koncept města Adamov nebo obchodní a zábavní centrum Velký Špalíček v Brně.
Mohou ale být tyto kontrasty něčím zajímavé a přitažlivé? Mohou také ony něčím přispět ke kochání se a vnímání světa? Má pohled na malé a velké, staré a nové, ztráty proporcí a citu pro krásu potenciál oslovit? Dialog právě takových dvou staveb zachycuje snímek Dukovany.
Na jedné straně jsou chladící věže – industriální, betonové, čistě funkční, praktické, relativně nové. A vedle nich stojí malá barokní kaplička. Stavba bez hmatatelného významu pro národní produkt, bez ambicí stát se velkou a světovou, stará, krajinově ukotvená, snad pro sedláky zvedající oči při práci k nebesům. Stojí vedle sebe, jako chrámy odlišného chápání světa, jako opozice vůči sobě. Chladící věž vydechující oblaka páry a kaplička, se zvonem snad již neznícím. Nepřekřičuje, neprosazuje se. Snad ani není odevšud vidět, snad je nutné mít oko a cit proto, abychom ji zahlédli. Přesto mase hmoty vzdoruje snad až čímsi nehmotným, mezi nebem a zemí se vznášejícím.
Možná chce pozvati ke společnému přemýšlení o tom, kam svůj duch zasadit, o co se chtít opřít. Snad ukazuje, že ani výroba, práce, shon a průmysl a všechny věci kolem nebrání tomu, aby když poledne zvoní, se člověk zastavil. Mohl přitom najít krásu, přemýšlet o smyslu, na okamžik vydechnout. Ne snad, že by měl pracovat méně, ale možná proto, aby k otázce „jak“, čas od času dokázal připojit také „proč“.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Rostislav Jirků k zajímavému pěknému a atmosférou i celkovým vyzněním podivuhodnému, otázky vyvolávajícímu snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Velmi malebnou krajinu jižní Číny, tedy tam kde není zničená zástavbou či průmyslem, zachycuje v jistém turistickém roji snímek okem vzduchoplavce .... Zve na let, prohlídku, kochání, krásu, harmonii zeleně narušuje barevnými balóny. Autorem je Oko-nomada.
Okem vzduchoplavce, foto: oko-nomada
Jaké asociace máte, když se řekne ráno? Snad káva, noviny, čištění zubů, hudba, cvičení, běh… Ale snímek ráno... od Landov nás přenáší na pobřeží, dává poslechnout křičení racků, stejně jako jejich tichý krouživý let.
ráno..., foto: landov
Že je stavba neživá? Že secese přinesla sádrové a malované rostlinné a zvířecí motivy? Snímek Zvědavci … od Tchmes ukazuje, že právě tento přístup mohou – relativně snadno – zvířecí mazlíčci proměnit. Pes či kočka doma může být novou organickou secesí.
zvědavci.., foto: tchmes
Ilonag3 nabízí pohled na čápy ve městské zástavbě. Na lampě pouličního osvětlení se z nich stanou (jejím okem) Tanečníci.
tanečníci, foto: ilonag3