Martin Heidegger považoval přijetí smrti za autentické převzetí svého lidství. Jen ve smrti můžeme říci, že se život podařil nebo že naopak nestál za nic.
Celý náš život k ní směřuje, všechny naše činy a životní volby jsou součástí rozvrhu mířícího právě ke smrti. Ale musí být smrt vždy konečnou stanicí života? Nemůže čas ustoupit osobě? Existují návraty?
V běžném životě se setkáváme s řadou návratů po větším či menším časovém odloučení – ať již do míst nebo k určitým osobám. Přitom si jsme vědomi nezpochybnitelného fenoménu času, který si vše podřizuje. Jen málo kdo může dnes říci, že by byl pánem svého času, neboť situace je velice často právě opačná. Přesto existuje činnost, která dovolí toto prokletí času překonat a vystavět nad ním most interpersonální komunikace – umění.
Není vždy samozřejmé, že se setká autor, jeho dílo a konzument v jednom souznění, že umělecká komunikace skutečně proběhne. Přesto je dnes zřejmé, v Mozartově díle čas osobě skutečně ustupuje. Umění je vždy vyjitím ze sebe samého, autor vždy musí dát něco, co je součástí jeho duše do materiální podoby. A myslím, že právě tato lidská schopnost je jednou z mála věcí, které odlišují člověka od zvířat – tvorba umění.
Muž na snímku O návratech zažívá určité dorůstání do skutečnosti, kterou má před sebou – návrat není nikdy nalezení věci či člověka v původním stavu, ale setkáním se s něčím do určité míry novým a změněným časem. Možná se setká se svým dávným přítelem, ale ten nebude již jen tím, kterého před lety opustil – bude mít nové zkušenosti, myšleny, zážitky. Již jistě přečetl velké množství knih a mnoho věcí prožil. Ostatně stejně jako druhý v setkávajícím se dialogu. Přesto čas osobě může ustoupit v tomto autentickém a pravdivém setkání.
O návratech (foto: Mikoudelka)
Autorem podařené fotografie, která se nachází na pomezí mezi abstrakcí a konkrétní tvorbou, je uživatel Mikoudelka. Snímek sází na netradiční kompoziční pojetí i výtvarné vyjádření, které nese jednoznačný autorův rukopis. Celkově dobrý dojem ze snímku pak podtrhuje zajímavé barevné provedení celého díla.
O tom, jaké zajímavé věci můžeme každý den vidět ve svém okolí, vypovídá snímek Smutný klaun, jehož autorem je Libor Pawlas. Je ukázkou toho, že zajímavé či krásné věci jsou všude kolem nás a je jen třeba se po nich dívat s otevřenýma očima. Dostojevský píše, že krása zachrání svět – myslím, že krásy je všude kolem nás dostatek. Jde jen o to, ji hledat a nacházet.
Smutný klaun (foto: Libor Pawlas)
Martin Rak nabízí snímek Benátky, který zavádí diváky do významného italského města pod příkrovem mlhy. Romantické a malebné místo se stává snad ještě více poetickým nežli obvykle.
Benátky (foto: Martin Rak)
Jokr07 se prezentuje kolážovým abstraktním dílem s názvem Civilizace, do kterého mistrně sází jednotlivé budovy opatřené určitými barevnými tóny. Hra architektury, barev i abstrakce pak nabízí dílo, které je zajímavé, dynamické a uchvacující; nutící člověku rozpoznávat jednotlivé detaily a skrze ně nacházet pohled na smysl celku.
Civilizace (foto: Jokr07)
A na závěr ještě pohled na vodu v podání Petra Pazdery na snímku Pod našima okny teče vodička, který nabízí jak hravý přístup k fotografování vody, tak také k pomíjivosti okamžiku. Kolik času zbývá oné velké bublině na snímku, než praskne a zcela zmizí?Desetina sekundy, celá sekunda? Již za několik málo chvil bude celá scéna vypadat úplně jinak a návrat nebude možný.
Pod našima okny teče vodička (foto: Petr Pazdera)