Zimu jsem si nikdy nezamiloval, přestože je velmi fotogenická, dívám se na ni nejraději z tepla a těším se na jaro. Mimochodem – netoulá se někde u vás?
Nikdy jsem neskrýval svou touhu odstěhovat se na konci babího léta někam na jih a vrátit se zpět až s vlašťovkami. Na druhou stranu musím uznat, že právě zima je velice fotogenické období a to i tehdy, když odmyslím "časem tolik ověřené" klasické zachumelené krajiny ala Hrusice pana Lady, či zasněžené smrčky z týdenního kalendáře "Krásy čehokoliv". Vím totiž, že ten bílý studený a lepivý sajrajt umí nádherně abstrahovat krajinné prvky do jednoduchých přehledných linií a ploch.
To všechno sice moc dobře vím, přesto znám tyto obrazy většinou jen přes sklo nějakého dopravního prostředku, protože se mi do toho sněhu nechce. Nijak jsem zimu nemiloval ani jako dítě a přesto, že jsem později i v zimě vyrážel pod širák, mi balení usárny zmrzlýma rukama na sněhu moc romantické nepřipadalo. A jak roky jdou, stále raději bych byl medvědem, který zimu prospí. Přitom je zima období skutečně fotogenické…
1. Krajina v zimním hávu 2. Vzpomínka na letní vedra
Nedávno jsem musel vyrazit vlakem z České Lípy do Liberce. Byl pátek a masmédia už několik dnů varovala před velkou sněhovou kalamitou. Jenže v Liberci byla vernisáž, kterou jsem si nechtěl nechat ujít a tak jsem si řekl, že snad nebude tak zle a risknu to. Do ušmudlaného rychlíkového vagónu jsem nasedl vyzbrojen dobrou knihou, abych se po cestě moc nenudil. Vůz byl typicky zimně neútulný, vytopený hlavně dechem spolucestujících, ale když jsem použil záložní svetr, bunda mohla jít na věšák. Poskládal jsem se na volné místo u okna, v rámci možností si udělal pohodlí, po spolucestujících jsem se příliš nerozhlížel, a rovnou se začetl do slov pana Čapka vyprávějících o tom, co dělá zahradník v lednu. Dočetl jsem kapitolku, zvedl na chvíli oči od textu, abych si ta slůvka a věty více vychutnal…
Za špinavým oknem vládla nevlídná sněhová fujavice – ne snad bílá tma, jen hnusný nečas, kam by slušný člověk ani psa nevyhnal…tedy… nádherně fotogenický, až malebný nečas.
1. Čistý jak anonym 2. Předvečer tříkrálový
Svět kolem vlaku se neuvěřitelně zvětšil tím, jak po pár desítkách nanejvýš stovkách metrů vše mizelo v bílé nicotě a krajina za ušmudlaným sklem byla, až na výjimky, tvořena jen dvěma barvami. Na bílém podkladu črtala takřka černou perokresbou grafiku z tmavých mezí a polních cest, které se stáčely do ladných křivek.
Obzor se v té sibérii jevil blízko a tak každý elektrický sloup, osamělý strom, křovina, či zapomenutý křížek božích muk vypadal, jako by byl milníkem označujícím konec našeho světa reality.
A blíže k nám krajina v náznacích: tu jako náboje napáskované po deseti v zásobníku tmavé balíky lisovaného sena s bílými čepicemi, jinde barevná skvrna blízko projíždějícího auta nebo dopravní značky viděné ze závětrné strany. Ve vesnicích a městečkách černé žebrování plaňkových plotů a ztichlé štíty domů a domků. Někde u Mimoně dokonce srnčí stádo, choulící se v závětří, jak na bukolickém obrázku.Pouze člověk zůstal v té krajině jen zprostředkovaně, většinu toho, co bylo vidět, nějak vytvořil. Ale krom nádraží jsem lidskou postavu nezahlédl.
1. Byl jednou jeden domeček 2. Kalamita
Tak jsem pozoroval tu černobíle abstrahovanou krajinu a Čapkův Zahradníkův rok zůstal zavřený, i když planiny a povolné svahy Českolipska vystřídaly zasněžené stráně Ještědského hřbetu s bučinami nad Kryštofovým Údolím. Před očima jako v kaleidoskopu se mi míhal jeden krásný grafický záběr za druhým, občas mi pohled sklouzl na fotoaparát s vědomím, že ty záběry si zase odnesu jen ve svém mozku a na čip je nedokážu nijak přenést. Takže jsem opět fotografoval jen očima. Ale i tak to bylo krásné focení. Hlavně, že jsem do toho počasí sám nemusel. Druhý den jsem četl, jak byla na zbytku našeho území zima mnohem méně malebná a o to více náročná pro všechny, kdo se vydali na cesty.
Mimochodem – netoulá se u někde u vás jaro? Čekám na něj už od října a ono nejde a nejde…
František Richter