Rozum a víra, poznání přirozené a nadpřirozené, člověk a Bůh, čas a věčnost. V těchto kategoriích paradoxu se odehrává myšlenkové schéma středověkého a raně novověkého člověka.
Renesance a především baroko přineslo do vnímání kontrastů a paradoxů zásadní náboj. Baroko do umění i myšlení vtěsnalo kontrast jako jeden ze základních vyjadřovacích prostředků. Dobro a zlo, světlo a tma, nabízejí člověku relativně jasnou hodnotovou orientaci.
Život v takto schematizovaném světě je snazší, neboť bez odstínů šedi neexistuje žádný relativismus či subjektivismus, hrdinové i zavržení jsou jasně určení. Osvícenství, které si do svého středu klade rozum, v určitém protikladu s vírou, pak činní paradoxně tutéž diferenci. Především v počátcích neprochází stádiem pochybnosti a nejistoty, jen – jakoby obrazně – zapnulo jiné reflektory. I osvícenecký svět je tak světem černobílým, kontrastním.
Přesto to neznamená, že by se zde neobjevovalo myšlení komplexnější. Augustinovo: „Credo quia absurdum est“ představovala určitou myšlenkovou školu problematizující svět a hledající v něm hlubší vysvětlení, usilující o pochopení vztahů mezi protichůdnými fenomény. Postupně pochybují také Descartes či Pascal, ale na celkové klima ve společnosti, toužící po jednoduchých odpovědích, to má vliv jen omezený.
Na pouti za světlem, foto: oko-nomada
Snímek na pouti za světlem ..., jehož autorem je oko-nomada, ukazuje tento spor v téměř materializované podobě. Světlo a tma jako dva protiklady se střetávají v konstrukci sakrální architektury, jakoby chtěli soupeřit o to, kdo z nich si bude moci symboliku světla přisvojit – zda rozum osvícený vírou, nebo osvícenství, které víru nepotřebovalo. Světlo jako archetyp pravdy a dobra funguje nezávisle na zvoleném filosofickém nebo náboženském vidění světa.
Pro fotografa je pak světlo ještě něčím zvláštním. Zatímco lidské prožitky jsou komplexnější a mimo zraku máme také sluch, hmat, vnímáme chlad či teplo a do toho všeho projektujeme kontext a všechny své předchozí zkušenosti, tak fotoaparát umí jen zakonzervovat fotony, které dopadnou na jeho snímač. Nic víc. Obraz poutě za světlem je tak pro fotografa stejně fundamentální, jako kontrasty pro barokního člověka. To, jaké světlo získá, určuje, zda snímek za něco stojí, či nikoli. Byť on sám má na celém procesu focení fundamentální podíl, tím, co nakonec vytváří obraz, je ono světlo. Jak v kontextu konzervace, tak i expozice.
Gratuluji autorovi k podařené, abstraktní hře světla a tmy a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Snímek dozorca bleskov, jehož autorem je humusak představuje pěknou fotomontáž, která zachycuje člověka fascinovaného blesky. Blesk je stále velice zajímavým a tajemným fenoménem jak fyzikálním, tak také estetickým. Bouřka je děsivá a přitažlivá zároveň a na to, že jde o relativně běžný jev v přírodě, je z velké části zahalený tajemstvím.
dozorca bleskov, foto: humusak
Kafeeeeeeeeeee je minimalistickou redukcí skutečnosti, ale přesto pěkným zachycením detailu, který – spolu s názvem – v člověku vyvolává radost, chutě i očekávání. Autorem snímku je jbvfoto.
Kafeeeeeeeeeee, foto: jbvfoto
Auge nabízí pohled na jeden z nejromantičtějších a nepochybně nejfotogeničtějších dopravních prostředků všech dob – parní lokomotivu. Fotografie nese název Není kouře bez ohně.
Není kouře bez ohně, foto: auge
A na závěr ještě pěkná paradoxalita vzniklá netradičním a všímavým okem fotografa. Snímek nese název problém a zachytil jej v Plzni Paklík.