Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.
To, co mnoho měsíců nebylo vůbec vidět, najednou vypučí. A na druhé straně je zde nedostatek vody, jako stále aktuální hrozba možné smrti. Voda není něčím, nad čím by měl člověk absolutní kontrolu. V češtině je voda spojená s jistou časovostí.
Pustit něco k vodě, znamená zbavit se starosti, břemeno nechat utonout, nechat ho časem zahladit. Voda může odnést či odplavit mnohé – od žalu a až po dílčí starosti. Přitom je zajímavé, že vodní hodiny, které měly velký význam pro astronomická pozorování v Egyptě či Babylonu, u nás neznáme. Přesto voda plyne (ostatně jako onen čas) v jisté nepřesné, neohraničené, nejasné, ale přesto existující pravidelnosti. Není možné ji zastavit.
Obraz hloubky či hlubiny je dalším, který je nesmírně zajímavý. Kdo je to hluboký člověk? Zřejmě ten, který dává věcem smysl, svět kolem sebe a v sobě oživuje, skrývá v sobě život, potenciál tvoření, tajemství. Hlubina je spojená právě s tajemstvím – od vodníků po Atlantidu, do ní lidé kladou tajemný život. Jistou magickou nepoznatelnost. A přitom si uvědomují, že právě do tohoto tajemství je možné proniknout. Se štěstím, s odvahou, s pozváním, snad právě tak, jako do vztahu s hlubokým člověkem. Možná zajímavý je také hluboký pohled, který by měl snad také rozměr jisté autenticity, pravdivosti, otevřenosti, vtahování. Hlubina je nesamozřejmě přitažlivá.
Utopený dům, foto: honzj
Téměř všechna náboženství, která jsou polyteistická, mají mezi hlavními bohy boha vody, deště či oceánů. Mýty spojené s vodou jsou součástí nebožských příběhů snad každého národa. Jde o něco, co nás přitahuje, zajímá, vtahuje. Bez vody se žít nedá. Je ale samozřejmou otázkou, co vodou v moderním slova smyslu vlastně míníme. Co je pro člověka v době vodovodů, zavlažování, klimatizací, ponorek a přírodovědeckých filmů, tím, čím byla voda ve starověku. Je to něco reálného? Metafyzického? Něco niterného? Estetického?
Fotografie Utopený dům zachycuje stavbu zrcadlící se ve vodě. Mající svou existenci jen obrazně, rozechvěně, proměnlivě. S čarovně rozpitými obrazy stromů, kamenitým břehem. Ukazuje na novou realitu, která je snad v něčem zajímavější a lepší, než byl předlohový originál, na kterém byla – až do vyfotografování – závislou. Je poetickým pozváním k vypravování příběhů; o biografii místa, o vodnících, obrazech. Gratuluji autorovi, kterým je honzj k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Každé město má své výstavní třídy, ale také místa, kam se někdo bojí, místa špinavá, zapomenutá, vyloučená, zraněná, poškozená, poničená. Často spojená s bolestnými migracemi a nepřirozeným vývojem celého urbánního ekosystému. Snímek Ostrava) zachycuje jeden z pohledů na toto město. S dokumentaristickým odstupem i emoční silou. Autorem snímku je petpave.
Ostrava, foto: petpave
Fotograf fotografa. Reflexe svého vlastního počínání nesporně patří mezi činnosti, které jsou spojené s tím, kým člověk je. Teilhard de Chardin dokonce hovoří o reflektivním vědomí, jako o něčem, co odlišuje člověka od zvířete. Snímek Fotograf jako by právě takovým odstupem od vlastního počínání byl, autorem je suggy
Fotograf, foto: suggy
Podzimní - abstraktní... od Vlastimila Pibila je pohledem na louku či zahradu, na svět za plotem. A snad opět výzvou k zamyšlením se nad tím, co nás dělí od života hmyzu, od dobrodružství poznání světa tam dole pod našima nohama.
Podzimní – abstraktní..., foto: Vlastimil Pibil
A na závěr ještě pohled na obyčejnost a každodennost. Nejlevnější sklenice z Ikea mění svět, ukazuje jej jinak, posouvá světelné paprsky. Tvoří nový pohled na skutečnost. Autorem snímku Experiment se sklenicí (Pas de Quatre) je Lukáš Pecháček.
Experiment se sklenicí (Pas de Quatre), foto: Lukáš Pecháček