Bet Orten: Viděla jsem, jak to vypadá na vrcholu mé profese

Bet Orten nafotila soubor fotografií, který upozorňuje na zchátralý stav Lázní Kyselka a nyní je za tento projekt nominovaná v soutěži Czech Grand Design v kategorii Fotograf roku. Říká, že módu už fotit nechce a ráda by svými fotografiemi více pomáhala.

Začnu docela klasickou otázkou. Jak jste se dostala k fotografování a proč jste u něj už zůstala?
Já vlastně ani sama moc nevím. Bylo to tak přirozené, že do té doby pro mne nic přirozenějšího nebylo. Nadchlo mne to od prvního momentu. V pokoji, kterému se říkalo „pánský pokoj“ u nás v domě jsem našla foťak po dědečkovi. První film nevyšel, ale ten proces mě fascinoval…

 
Bet Orten

Proč jste se nakonec rozhodla právě pro módní fotografii?
Upřímně, já už se poslední době tak nějak stále víc od té „módní“ fotografie odkláním. Respektive, na škole v Londýně mě učili, že módní fotografie může být cokoliv. Je to vlastně umělecký obor, jen bere na zřetel o něco víc oblečení, ač vlastně v dnešní době už ani to nemusí být. Jsou módní fotografie, ve kterých oblečení nehraje žádnou roli. To mě láká víc.

K fotografii jste cílila již od mládí a podle toho vedla vaše cesta. Vystudovala jste střední školu zaměřenou na reklamní fotku, poté jste se přesunula z Prahy do Opavy, kde jste studovala tvůrčí fotografii a následně vaše kroky vedly do Londýna za módní fotografií. Jak byste tuto cestu popsala? Bylo to tak jednoduché, jak to zní?
Ta cesta byla zajímavá a asi ji nelze shrnout do pár vět. Vím ale, že to byla moje cesta a byla správná taková, jaká byla, ač jsem o tom často pochybovala. To většinou ukáže čas.

Vaše studentská léta vyvrcholila tím, že jste dělala v New Yorku asistentku slavnému módnímu fotografovi Stevenu Kleinovi. Jak se k takové práci začínající fotograf může dostat?
Souhra náhod, okolností, odhodlanosti… Jednoduše šlo o správné načasování. Steven Klein fotil v Praze asi týden nějakou módní story a sháněl zrovna asistenta, který umí mluvit dobře anglicky, aby byl spojkou mezi českou produkcí a jeho týmem. Sedli jsme si a já se narovinu zeptala, zda za nimi mohu přijet, jestli mě vezmou do týmu.Vzali mě.

V čem vůbec práce asistentky takového fotografa spočívá?
Záleží na tom, jaký asistent jste. Mě bylo tehdy 21 let, byla jsem tam jako tzv. intern. Co to obnáší? Děláte naprosto všechno, od tahání stativu, přes běhání do laboratoře pro filmy, péči o fotoaparáty, zakládání filmů – dřív ještě Klein hodně fotil na filmy a kolem toho je práce spoustu – až po nošení kafe. Člověk to musí dělat ještě mladý, neboť na to je potřeba velký odhodlání, chuť, energie a trochu toho sebezapření.

Pomohla vám tato zkušenost někdy v budoucnu?
Pomohla a pomáhá mi stále. Spíš mi ale pomáhá vnitřně. Byla to obrovská škola života, test toho, co opravdu chci dělat. Měla jsem možnost vidět, jak to vypadá na absolutním vrcholu v profesi, kterou jsem chtěla dělat. A samozřejmě venku na jméno Klein lidi slyší, to tady ho moc lidí nezná.

V současné době pracujete v ČR nebo pokračujete v rozjeté kariéře za hranicemi?
Teď mám hlavní zázemí, kde žiju se svým synem a partnerem tady. Snažíme se ale hodně cestovat a já si pochopitelně udržuju své kontakty venku. Díky době, ve které jsme, díky internetu, je vlastně jedno, kde se zrovna člověk fyziky nachází. Všímám si toho stále víc.

V jakých magazínech jsme na vaše fotografie mohli narazit?
Kdysi v časopise Blok, v UK pak magazínu Pigeon & Peacocks, po návratu do Čech v Elle, Marianne , Proč Ne?!. V poslední době pracuji pro portál Fashionbook. Dělala jsem také fashion video pro Testmag ve spolupráci s artdirektorkou britské Vogue.

Někteří fotografové si stěžují, že se móda v ČR na vysoké úrovni fotit nedá, protože tu chybí kvalitní móda a kvalitní módní časopisy. S jakými podmínkami pro svou práci tu máte zkušenosti vy? Dá se to vůbec srovnat se zahraničím?
To je těžká, nechci kritizovat. Nějaké časopisy tu jsou a pro ty se fotí. Vlastně se do nich fotí poměrně podobné věci jako v zahraničí a fotí se i podobným způsobem. Je tam vše, co si lidé pod pojmem móda představí. A některé to dělají i docela obstojně, myslím.

Problém je, že se tu jen kopíruje to, co se vidí venku, naprosto tu chybí invence. Venku se diktuje a tady se to pak převezme. O tom ale móda není, móda má především udávat styl, což se u nás neděje. Hezké obrázky nám ukazují, to ano, jenže u toho to končí. Prohlédnout si britskou Vogue, to je zábava, radost a inspirace, italská vás pro změnu chytne za koule … a tak to má být.

Práce módního fotografa na mě působí jako trochu nevděčné povolání. Na place je kromě fotografa a modela navíc šéfredaktor, stylista, kadeřník aj. Každý si přitom hájí svůj často zcela odlišný zájem. Jak se vám daří celý tým ukočírovat? Nechybí vám svoboda, kterou byste jako umělecká fotografka mít mohla?
O to ani tak nejde. Když člověk jednou na ten plac přijde a jde fotit pro časopis, který ví, že má jasně daná pravidla, jak mají fotky vypadat, tak se s tím prostě počítá. Když jsou lidi odhodlaní, nadšení a práce je baví, tak to baví i mě a pak vznikají i úžasný věci. Bohužel se tady stále více setkávám s opakem, a proto už vlastně tuto práci moc dělat nechci.

Vaše jméno je v nejužší nominaci na Czech Grand Design v kategorii Fotograf roku 2012. Co pro vás tato nominace znamená?
Znamená to pro mě to, že si někdo všiml toho, co jsem vytvořila a nebylo mu to jedno. Mluvím o souboru, za který mě nominovali, o Kyselce. To má pro mě smysl a jsem za to ráda. Žádný z těch souborů nevznikl jako komerční projekt, a to je pro mě důležité.

série Kyselka

Je to vaše první osobní zkušenost s touto soutěží?
Ano. Před tím jsem žádný lokální projekty neudělala, takže je to poprvé.

Jak jste se ke Kyselce dostala a jaké pocity ve vás toto focení zanechalo?
Oslovili mě přátelé spojeni s iniciativou za záchranu lázní. Chtěla jsem tuto akci podpořit, takže jsem se spojila s holkama z Fashionbooku a vyrazili na slepo fotit do lázní.

Všimla jsem si, že jste stylem fotografií ještě více zvýraznila tragický stav, ve kterém se Kyselka nachází. Jak jste k této práci přistupovala a jak moc jste se snažila brát na zřetel, že se jedná vlastně o módní fotografii?
Právě, že se to snažím brát co nejméně na zřetel. Vnímám fotky jako obrazy a když mi najednou někdo začne skákat do focení, protože tam musí být boty ze současné kolekce Prada, dost mě to rozhodí. Kolikrát mě ta věc vůbec nezapadá do mého obrazu, který mám v hlavě. Vlastně proto fotím míň a míň pro časopisy, je to věčný kompromis.

U Kyselky jsem to brala tak, že fotíme duši umírajících lázní. Nechtěla jsem žádnou dobovou fotografii a nechtěla jsem mít na fotkách nahou modelku, tím jsem vlastně tak nějak samovolně sklouzla do focení módy. Co se vkusu týče, jsem nekompromisní a kolikrát to se mnou není zrovna jednoduché.

Oslovil vás po úspěchu s Kyselkou někdo další s podobným nápadem?
Ano byl zájem o podobné aktivity. V jednom případě šlo také o lázně, ale to už jsem odmítla. Myslím, že by to už nemělo ten efekt. Ale ve „fashion aktivismu“, jak tomu v týmu říkáme, chci určitě pokračovat dál.

Lenka Dusilová 

Na Czech Grand Design jste nominovaná společně s fotografy Adamem Holým a Gabrielem Urbánkem. Znáte tyto dva fotografy, vnímáte je jako silné soupeře?
Gabriela Urbánka bohužel neznám, jeho jméno jsem slyšela v souvislosti se soutěží poprvé. S Adamem se znám řadu let a myslím, že je to jeden z nejlepších českých fotografů. Jeho práci respektuji.

Jste relativně mladou matkou. Daří se vám skloubit časově náročné zaměstnání s touto rolí?
Nevím, jak na to mám odpovědět. Slečna, která mi vypomáhá s hlídáním, mi říká, že jsem ideální model pracující matky, která všechno zvládá. Já ale někdy ten pocit nemám, kolikrát je to opravdu složité. Občas mám chuť schovat se někam sto metrů pod zem a nikoho neslyšet.

Jak se váš malý syn staví k fotografování, uvědomuje si vaši profesi?
Občas, když nám doma na stole leží nějaké časopisy, syn říká, že „to fotila maminka“ a když vidí jakýkoliv fotoaparát tak zase odvětí, že „to je maminky“. S mými fotoaparáty si zásadně fotí svoje oko (úsměv).

Více fotografií najdete na osobních stránkách Bet Orten.